LITERÁRNÍ BAŠTA

Už sám název je zavádějící a – přiznejme si to – poněkud hloupý. Banálně vysvětleno: s protektorátem je možné spojit takřka cokoli, ale rozhodně ne dovolenou. Nicméně chápu, že sledovanost se nějak nastartovat musí.

Zora Cejnková se zjevně inspirovala pořadem BBC Back in Time. Mezi českou a britskou podobou je však několik zásadních rozdílů. V původní verzi si televize vybrala tři rodiny a vrátila je do roku 1900 (postupně prožijí celé 20. století). Zajímavější na tom je, že tvůrci pořadu BBC pracovali s předky jednotlivých rodin. „Privilegovaná“ rodina se tak ocitla v dělnickém prostředí, protože přesně tam začal praděda otce. Diváci tak sledují postupnou proměnu v čase tak, jak ji někdo prožíval. Celá rodina se nejen dozvídá o minulosti svých předků, ale zároveň se ocitá v naprosto jiném společenském postavení, což není zrovna jednoduché. Obzvlášť pro dvě dcery, které jsou najednou přinuceny pracovat jako služky pro majetnější rodinu.

Česká televize si naopak vybrala třígenerační rodinu, kterou odvezli na samotu do Beskyd a oznámili jim, že se vrátili v čase (motiv cestování v čase je nakonec jediným pojítkem mezi originálem a „naší“ verzí). Nikde zatím nebylo naznačeno, jestli někdo z jejich předků žil za války na samotě u lesa. Jediný, o kom to víme, je babička autorky projektu. Jak potvrzuje Cejnková, právě ona byla předlohou pro tento pořad.

Další rozdíl, který vše problematizuje, tkví v tom, že prarodiče české rodiny si na protektorát pamatují. Sice jen jako děti, ale určitě to vzbuzuje otázku, nakolik je to návrat do minulosti, která má být účastníkům reality show neznámá.

 

Dokudrama

Pohybujeme se v nepravděpodobném mixu dokumentu a reality show. K dokumentu směřují dobové záběry, historické reálie vysvětluje vypravěč, jehož občasný komentář se paradoxně stává tím nejzajímavějším. Selhávají rovněž pokusy o dobovou autenticitu: Kdo si dovede představit samotu v Beskydech v roce 1938, kde je zavedená elektřina? Hasiči z bezpečnostních důvodů zakázali svíčky i petrolejky. Kdo přišel na to, že by taková rodina za protektorátu mohla vlastnit rádio, zůstává rovněž bez vysvětlení.

K reality show patří zasazení aktérů do ohraničeného prostředí, kde nemají kontakt s aktuálním světem a jsou pod neustálým dohledem kamer. Aby však bylo protektorátním reáliím učiněno zadost, objevují se u chalupy herci v konkrétních rolích (četníci, starosta, učitel, gestapo a další). Dojem autenticity se však nedostavuje, naopak to celý koncept podrývá. Najednou má divák pocit, že sleduje extrémně amatérský film s hodně podivným hereckým obsazením.

 

Vítejte v pekle

„Bože, co nás čeká?“ ptá se babička, když se dozví, že doba, do níž je přenesli, je rok 1938. a stejně se musí ptát všichni, kteří pořad zhlédli. Doba protektorátu totiž probouzí děsivé asociace – popravy, vězení, mučení, gestapo. a to jsme se ještě nedostali k tomu nejhoršímu. Jméno rodiny je Lustykovi. Nabízí se interpretace, že je to zkomolenina jména Lustigovi. Skutečně to navádí k otázce, jestli si na konci pořadu rodina přišije žlutou hvězdu a tím zároveň zaručí skutečně dramatické pokračování v prostředí Terezína. Marnost bude dokonána.

„To víte, musíme si pomáhat…“ říká babička, když jim na jednu noc nastěhují do chalupy dvě uprchlice z Ostravy. Syn Jan tvrdě protestuje – nechal by je v lese. Extrémní vyhraněnost postav pořadu taky zrovna nepomáhá, to působí spíš jako režijní diktát.

Uprchlice příhodně nespolupracují. Když rodina pleje pole, zpívají lidovky. Je to kýč a nic víc, přestože režisérka Zora Cejnková tvrdí, že se chce vyhýbat klišé.

Nepřesvědčivost vstupů jednotlivých herců dokládá epizoda s příchodem gestapa: nejdříve zaklepou, jinak je však domovní prohlídka v jejich podání nesystematická a chaotická. Spíš to vypadá, že přišli chalupu rozbordelit, než aby chtěli skutečně objevit něco nezákonného. Škoda, že takhle nepracovali i tenkrát.

 

Milion ve zlatě

Pokud rodina postaví chodníček a schody, vyšije ubrus, uplete šálu, podojí krávu, nakrmí prase a hrdinně se postaví razii (děda už to má za sebou svým hrdinským povzdechem „Zatracenej Hitler“), získá milion ve zlatě od České mincovny, která je během pořadu připomínána tak často, až má divák potřebu ji neprodleně navštívit.

Zároveň v tom zazní i velmi nemístný podtext. Co se asi člověku může vybavit, když slyší slova válka, Hitler, Židé a zlato? Přísudek, který v kontextu zcela automaticky naskočí v hlavě každého, kdo má o tehdejší době jen minimální povědomí, může u někoho probudit maximální pohoršení.

Právě slovo pohoršení vystihuje nový projekt České televize asi nejpřesněji. Mnozí pamětníci protektorátu jsou přece stále naživu. Spousta lidí tehdy skutečně trpěla, žila v nemalé nouzi, o dovolené asi příliš neuvažovali. Ze strany České televize jde o skutečný projev neúcty, obzvlášť teď, kdy si připomínáme sedmdesát let od konce války. Jestli se Česká televize snaží produkcí poslední doby definitivně zdiskreditovat, pak je na správné cestě.