LITERÁRNÍ BAŠTA

DOBRÉ ČEŠTINY

Vážení a milí pozůstalí, vážení a milí přátelé Petra Holmana…

Před 2 měsíci ·· Martin Machovec

Na rozloučení s editorema li­terárním historikem Petrem Holmanem 9. srpna 2019 promluvil jeho přítel, kolega a někdejší žák Martin Machovec. Jeho řeč uvádíme v plném znění, podobně jako pozdější projev Aleny Blažejovské.

 

Vážení a milí pozůstalí, vážení a milí přátelé Petra Holmana,

 

vy z Petrových přátel, kteří jste měli možnost s ním být jen ještě před dvěma či třemi měsíci, si jistě vzpomínáte, jak – ostatně tak jako vždy – byl plný optimismu, dobré nálady, vtipu a chuti do další práce.

Petra zabila zhoubná choroba tak rychle, že ani nelze uvěřit, že už není mezi námi. Loučíme se s ním dnes naposledy – a nevěříme.

Připadl mi nelehký úkol, abych zde pár větami připomněl, koho v Petru Holmanovi ztrácíme. Tedy nejen členové jeho rodiny, kteří v něm ztrácejí ještě mnohem více, ale my, kdo jsme měli tu čest být Petrovými přáteli a spolupracovníky.

Petr Holman byl člověk mnoha zájmů a zálib, celý život byl amatérským a po nějaký čas i profesionálním hudebníkem, vzpomeňme jeho angažmá v souboru Pražská cimbálová muzika; byl také znalcem a milovníkem čajů a čajových misek, byl sběratelem dýmek, ale jeho celoživotním posláním byla především literatura, respektive dějiny literatury. Petr byl celý život tichým a nenápadným služebníkem dobrého slova.

Nebyla to jen česká literární scéna, Petr rovněž vystudoval na pražské filosofické fakultě sanskrt a tamilštinu, pozornost přitom věnoval například Rabíndranáthu Thákurovi, indickou literaturu i indickou hudbu dobře znal, ale svůj život vskutku zasvětil svému drahému Mistru, básníku Otokaru Březinovi, tedy zpřítomňování, novému a lepšímu vydávání tohoto knížete a krále českých básníků, jenž byl zatlačován do zapomenutí jak v dobách, kdy českou kulturu nejprve ovládlo stalinistické dogma tzv. lidové či socialistické kultury, tak později, když v ní sice za svobodných podmínek, ale pod diktátem konzumu, masové spotřeby, začalo dominovat vulgární, pokleslé čtivo.

Petr Holman se již od počátku sedmdesátých let, tedy od doby svých studií, zabýval Březinovým dílem jako literární vědec, historik a editor – a je snad zbytečné dodávat, že tak činil jen ve svém volném čase, když se živil třeba jako noční hlídač, topič, uklízeč, v lepším případě jako vychovatel učňovské mládeže.

A samozřejmě, řekneme-li Otokar Březina, nemůžeme opomenout dobu, kdy tvořil, lidi jemu duchovně blízké, a tak se Petr stal posléze i znalcem díla Anny Pammrové, Jakuba Demla, Františka Xavera Šaldy, Emanuela Chalupného, Františka Bílka, Sigismunda Boušky, Josefa Váchala, Ladislava Klímy, Jana Zahradníčka, Stanislava Vodičky, Bedřicha Fučíka či Vladimíra Holana.

V sedmdesátých a osmdesátých letech, kdy bylo prakticky vyloučeno, aby Petr získal pro svou práci institucionální záštitu, navazuje desítky a desítky kontaktů, vede si rozsáhlou korespondenci, po léta shromažďuje jednotlivé poznatky, z nichž posléze vytvoří syntetické dílo. Tehdy se sbližuje například s Miroslavem Červenkou, ale zejména s Bedřichem Fučíkem a Vladimírem Binarem, kteří jsou na tom podobně jako on sám: v samizdatu vydávají dílo Demlovo, Zahradníčkovo a Čepovo, zatímco Petr Holman v letech 1974 až 1986 ve stejném ústraní připravuje své první velké dílo: Frekvenční slovník básnického díla Otokara Březiny, jejž v roce 1986 vydal vlastním nákladem jakožto samizdat v šesti svazcích. Otokar Březina v samizdatu! Lze si představit něco absurdnějšího?!

Zde si dovolím první osobní odbočku. Někdy v roce 1975 či 76 jsem Petrovi v jeho práci na březinovském slovníku nabídl svou pomoc. Nafasoval jsem tehdy balík lístečků už nevím které sbírky, snad to bylo Svítání na západě, a pár týdnů jsem měl o zábavu postaráno. Když jsem pak Petrovi své „dílo“ odvedl, nejdřív mi vynadal, že neumím abecedu, ale pak si zřejmě řekl, že i špatný pomocník je lepší než žádný, a vyzval mě: „Támhle pod postelí máš kufr Tajemnejch dálek, můžeš si ho odnést!“ Nějak jsem se z toho tehdy vyvlíkl, nejspíš s tím, že mě čeká učení na maturitu, ale uvědomil jsem si lépe než kdy dříve či potom, jak velice náročnou práci si Petr předsevzal.

Petr však nenápadně pracuje dál, navazuje kontakty s význačnými centry bohemistických studií na Západě a těsně před listopadem 1989 se mu podaří malý zázrak: v tehdejším Odeonu vydal svazek nazvaný Hudba pramenů a jiné eseje, což je první vskutku kompletní edice Březinovy esejistiky.

Nemohu tu připomínat všechny možné drobnější Petrovy publikace, samizdatové a zahraniční z doby před rokem 1989, domácí i zahraniční po tomto roce, kdy se konečně dostává k oficiální práci literárního vědce a pedagoga, jednak na Filosofické fakultě UK, pak v letech 1992–1994 jako hostující profesor na Stanfordově univerzitě v USA, dále v letech 1995–1996 v Ústavu pro českou literaturu AV a v letech 1996–1998 konečně i v Indii: na University of New Delhi. Kromě této pedagogické práce je Petr Holman také jedním z iniciátorů obnovení činnosti Společnosti Otokara Březiny v Jaroměřicích, pro kterou edičně připravil řadu sborníků z březinovských konferencí a jejímž čestným předsedou byl posléze zvolen.

Z dalších Petrových publikací však nelze nezmínit edici Březinovy korespondence s Emilií Lakomou – Jediný život, jediná láska (1999), dále monumentální souborné dvousvazkové vydání veškeré Březinovy odeslané korespondence (2004), k němuž Petr sbíral materiály opět již od poloviny sedmdesátých let, a konečně tři svazky, jimiž se dílo Petra Holmana bohužel uzavřelo: jednak svazek Březiniana (2003), jenž je výborem z Petrových studií o Mistrovi, dále Nature in Otokar Březina’s Work (2014), což je soubor lingvistických analýz Březinovy poetiky, které předtím vycházely jednotlivě v indologickém časopise Pandanus, a konečně obrovský svazek Březiniana II (2012), za nějž mu byla v roce 2016 udělena Cena Toma Stopparda. Jde o dílo, které je jakýmsi ohlédnutím za celoživotní prací, při níž se autor setkával s desítkami a desítkami lidí, kteří tak či onak k jeho práci přispívali. Jde o knihu, jaká nemá v současné české literatuře obdoby.

Končím ještě jednou osobní vzpomínkou, vlastně tak trochu vyznáním. S Petrem jsem se seznámil, když mi bylo sedmnáct let, kdy jsem byl učněm na pražském Odborném učilišti pošt, kde jsem to nenáviděl, a byť nás dělilo jen pět let, od začátku jsem Petra vnímal jako svého učitele, a to nejen angličtiny, k níž mě vlastně přivedl, tedy k oboru, který se posléze pro mne stal životní náplní. Petr mě tehdy v sedmdesátých letech postupně seznamoval s mnoha oblastmi české i světové literatury, ale také výtvarného umění a hudby, což bylo skvělé, ale samo o sobě by to nestačilo, abych si jej vážil jako svého mentora až do konce jeho dní. Petr se mi tehdy stal také výsostným příkladem mravním. Bylo tu tehdy mnoho lidí, jejichž dílo bylo zakázáno, kteří nemohli pracovat ve svém oboru. Petrovi jeho práci nikdo nezakazoval, ale také bylo jasné, že oficiálně se mu žádné podpory nedostane. Petr tehdy zvolil cestu poctivé práce a oddané služby duchovnímu dílu a v normalizačních letech zcela rezignoval na jakoukoli kariéru, která by vedla ke kompromisům, za něž by se člověk dříve či později musel stydět. Petr sám, v ústraní a velice tvrdošíjně pracoval na tom, co si předsevzal, v tom setrval celý život a právě v tom mi byl velkým příkladem.

Petru Holmanovi bylo dáno mnohé z jeho práce dokončit, ale bohužel hodně zůstalo rozpracováno: ještě roky a roky práce by byly před ním, kdyby mu byl dopřán delší život. Připomínám jen zcela zásadní Petrovy objevy z posledních let: listy Anny Pammrové Březinovi a konečně splněný sen: zřejmě kompletní rukopisy Březinových Skrytých dějin, které byly po desetiletí postrádány, jsou na světě!

Najde se literární badatel a editor, který by byl s to v díle Petra Holmana pokračovat a tyto texty zásadního významu by dokázal vydat?

Petr Holman nás opustil předčasně, jeho práce je pro nás pro všechny výzvou, ale pro každého z nás je Petrův odchod především bolestná osobní ztráta.

Petře, dokud budeme na tomto světě, budeme na tebe vzpomínat.