LITERÁRNÍ BAŠTA

DOBRÉ ČEŠTINY

Radost radost radost
(Za Petrem Holmanem)

Před 2 měsíci ·· Alena Blažejovská

Dnes se blízcí, přátelé a kolegové loučili s Petrem Holmanem (1951–2019), editorem a literárním historikem, který zasvětil život službě dílu Otokara Březiny. Spolu s projevem Martina Machovce přinášíme řeč Aleny Blažejovské, dramaturgyně Tvůrčí skupiny Drama a literatura Českého rozhlasu.

Petrova kniha Březiniana II, za niž v roce 2016 převzal Cenu Toma Stopparda, je uvedena citátem z Divišovy Teorie spolehlivosti: „Zpráva! Podat zprávu! Donést zprávu! Pronést zprávu vřavou! Ani jednou se neohlédnout, běžet po nesmírně ostrém hřebeni, nést zprávu, donést ji, proboha, ještě platnou, ještě nezkreslenou, běžet proto stále rychleji, donést ji zatepla, donést ji a padnout, toť vše.“

Na straně 107 čteme, že S. V. z Velkého Meziříčí napsal 30. ledna 1980 milému Petrovi: „Jsi mladý, schopný, přenes tedy Březinu do příštího tisíciletí!“ Petr měl v tu chvíli před sebou ještě skoro čtyřicet let života – čtyřicet let běhu vřavou světa.

Je to vlastně štafeta. Během toho svého běhu zahajoval v přelomové době, 16. listopadu 1989 na Strahově, velkou výstavu Mlčení Otokara Březiny. Současně tehdy vydal – šedesát let po Březinově smrti – knihu Hudba pramenů a jiné eseje. Svou zprávu pak nesl třicet let svobodným světem, svobodně. Jestli se ovšem v samsáře dá mluvit o svobodě, o svobodném jednání… – Ale jistě! Karma nás přivádí do podmíněných situací, ale je na nás, jak se zachováme. Petr to věděl.

Je zřejmé, jakou zprávu, čí zprávu od roku 1966 až donedávna nesl. Víc a víc vědomě. Březinovu zprávu? Svou zprávu? Už v patnácti letech si zapsal: „odsouzen k nekonečné trýzni svědectví.“ Ale když jsem se Petra v srpnu 2013 zeptala, jestli už tehdy tušil svoje (před)určení, typicky se vyhnul možnému patosu či sentimentu a odpověděl: „Jak s tím předurčením, nějak neumím říct; zajímala mě tehdy spousta jiných věcí: lehká atletika, turistika, kolo, běžky, šachy a plavání v Jizeře, Indie, jóga a meditace, Mahátma Gándhí, Rabíndranáth Thákur, Rámakrišna a indická klasická hudba, železnobrodská hudební škola, koncerty a různé ty houslové soutěže, stavba houslí, klasická i bigbeatová hudba, kterou jsem provozoval jako basový kytarista v naší místní kapele s „širokým“ repertoárem, ale taky folklór a lidová hudba (několik let jsem se dokonce byl nucen živit jako profesionální hráč v cimbálovce), angličtina a pochopitelně i literatura…“

Když jsem se chtěla rozpomenout, kdy jsem se s Petrem seznámila, přirozeně jsem to začala dohledávat na patnácti stech stránkách knihy Březiniana II. A přestože jsem v okamžiku vydání byla zaskočená, že Petr publikuje i úryvky soukromých dopisů, teď lituju, že rejstřík neprozrazuje víc – líp by se mi hledalo. První zmínku jsem našla k roku 2000, týká se mého rozhlasového pořadu o Anně Pammrové. „Já jsem musela být v minulém životě Indkou,“ prohlásila jednou. Minulé životy… Ptala jsem se na to jednoho ze svých učitelů, 17. Karmapy Thajeho Dordžeho, a ten mi řekl: „To dobré by si člověk přičítat neměl, ale z toho nešikovného by se měl poučit.“

Dobře si pamatuju na svůj první rozhovor s Petrem u mikrofonu, v jeho a Jitčině pražském bytě. Ptala jsem se tehdy opatrně, ohledávala jsem situaci a nejprve zjišťovala, kdo to vlastně je. A on odpovídal tak, že nic neřekl. Když to chvíli trvalo, řekla jsem: „Takhle to k ničemu nevede. Vy děláte blbýho a já taky.“ A nejistota o tom, jak se věci mají, byla prolomena. Od té doby jsem mnohokrát zažila gejzír jeho výmluvnosti, jazykové komiky, bláznivých nápadů, překvapivých propojení, průletů a průstřelů… Naštěstí u něj vždycky platilo: „Rádyjo rád!!!“

V den svých 68. narozenin, 17. dubna 2019, Petr publikoval – jako by dal sám sobě dárek – na internetových stránkách revue Babylon zprávu o objevu, který učinil v polovině října 2018. Konvolut Březinových rukopisů a dopisů jiných adresátů básníkovi byl nepřístupný, jakoby ztracen, od Březinovy smrti v roce 1929. Petr se o těch více než devíti stovkách stran vyjádřil jako o „oslepujícím a nejen pro českou literaturu vrcholně významném rukopisném souboru“. Ten je nyní uložen v Památníku národního písemnictví na Strahově. Je teď už zpráva úplná? Bylo už vše doneseno do cíle? Štafeta právě předávána – takže jedna ruka klesá a druhá už už přebírá dílo, převezme, bude-li třeba?

Na závěr jedna zpráva z Messengeru z letošního 5. ledna, 23.42, z Brodu: „Nespíš…? Ať nejsi jako můůůra… – – – Tady zmatky, tisíce vnoučišťat, tři na půdě, dvě na prvním patře, návštěvy, radost, Itálie, Německo, Japonsko, zmatky zmatky zmatky…, radost radost radost…“