LITERÁRNÍ BAŠTA

Jenže kde je první linie, je i linie poslední. Dočasný zákaz přítomnosti otců u porodu vyvolal okamžitě veřejnou debatu a už byl zrušen. V poslední linii obecné pozornosti přitom zůstává zřejmá skutečnost, že za daných opatření lidé nedobrovolně sami umírají – i ti, které by chtěli jejich blízcí doprovázet nebo kteří by si přáli usmířit se, rozloučit, odpustit, přijmout duchovní posilu. Toto dějství života je definitivní a rozhodující pro člověka i jeho blízké, ale bohužel ti, co ho prožívají, nikdy nemají čas přidat svůj hlas do veřejné rozpravy. Tušíme nebo ze zkušenosti víme, že existuje něco jako dobré umírání, ale v dnešním uspořádání hodnot je velmi pravděpodobným scénářem jeho opak – a pokud nastane, nejde to odčinit.

Tato poslední linie není opuštěná. Jsou publicisté, kteří o ní píšou, například Saša Uhlová v A2. A jsou lidé, kteří na etická dilemata těchto dní hledají praktické odpovědi kompe­tentně, protože se péči o umírající věnují dlouhodobě. Česká společnost paliativní medicíny s Fórem mobilních hospiců rychle vydaly svá doporučení pro lékaře i pro pečovatele ze sociálních služeb. Primářka mobilního hospicu Cesta domů Irena Závadová se vším respektem ke zdravotnickým opatřením připomíná: „Chránit všechny, i za cenu, že budou lidé umírat osamělí a opuštění, mi nedává smysl. Nikdy jsem neměla příležitost se na to pacientů zeptat, ale z toho, co zažívám, si dovozuji, že řada našich pacientů by upřednostnila strávit čas se svými blízkými než být na světě o pár dnů navíc, ale v izolaci.“

K umírajícím odvětvím české kultury nyní patří nakladatelé a knihkupci. Blízcí kolegové. Ovšem když čtu jedno i druhé prohlášení dvou skupin malých nakladatelů, uvědomuju si, kdo je v naší komunitě překvapivě v poslední linii. Tyto texty správně upozorňují na ohrožené knihkupce, nakladatele, redaktory, překladatele, korektory, grafiky, tiskaře či „další profese nakladatelského provozu“. Jedno z těch prohlášení jsem podepsala, nicméně, přátelé, nezapomněli jsme na někoho?

Ani jedno z obou provolání nezmiňuje lidi, na kterých celé to „podnikání“ závisí a stojí: autory. Omlouvám se teď všem dalším obětavcům, kteří většinou nejsou přiměřeně placeni a svou prací kvalitní české knihy soustavně dotují. Ti jsou v předposlední linii. Avšak na posledním místě dnešních starostí o knižní kulturu zůstávají ti, kteří ji tvoří: spisovatelé.

Doufám, že každý čtenář našel někdy autora, jehož slovo mu zasáhlo do života nebo ho změnilo. Anebo má díky němu život radostnější. Jeden spisovatel, jehož knihy měly takovou schopnost, tu už deset let chybí. Ztvárňoval vždy život těch „posledních“ – lidí zadlužených, osamělých, závislých na pití, někdy zahořklých nebo sebelítostných, selhávajících, zkrachovalých, politováníhodných a dojemně směšných (to když se rozhodli, že „budou žít jinak“), lidí na odchodu, umírajících, doufajících a vyhlížejících naději.

Jako autor navzájem své prózy volně propojoval a dával tím najevo, že různé příběhy osamění nebo pádu spolu souvisejí, jsou to příběhy našich bližních, nás samých, a pokud je vidíme jako příběh nebo obraz společný, jsme blíže jejich smyslu i sobě navzájem. To, co se děje tobě, děje se mně, a naopak. Jako člověk kolem sebe vytvářel široké společenství přátel, spisovatelů a výtvarníků, o jejichž práci soustavně psal nebo veřejně mluvil se stejným zaujetím jako o psaní příběhů. V rozhovorech se o druhých vyjadřoval vděčně a sám o sobě docela nelítostně. Vlastně tak, jako mluví právě lidi na konci života, kteří se za sebe vyznávají a druhým děkují: „Psaní by mělo být to nejlepší, co jsem schopen tomu druhému říct.“

Povídky, novely, rozhovory i články Jana Balabána lze dnes už číst v souborném Díle, které do jednoho celku uspořádal jeho přítel básník Petr Hruška. Český rozhlas teď načas zpřístupnil několik Balabánových povídek včetně jedné, která zůstala stranou Díla – jmenuje se Čtrnácté patro. Vypráví o Emilovi (jedna z návratných postav jeho spojitých příběhů), který se zrovna pokouší odrazit ode dna a příliš se mu to nedaří.

Petr Hruška vydal k dnešnímu výročí fejeton sestavený z jeho snů o „Honzovi“, jak přátelé Janu Balabánovi říkali. V jednom se Honzy ptá: „Takže ono to opravdu jde? Mrtví mohou projít přes tu strašnou celnici zpátky mezi živé?“ „A co sis myslel?“ odpověděl Honza. „Jasně, občas. Jenom se o tom moc neví.“

V dnešních ranních chválách se zpívalo: „Svatí vždycky zůstávají spojeni pouty nepřemožitelné lásky s těmi, kdo žijí na zemi.“ To zrovna dneska platilo svatému Vojtěchovi, ale věřím, že se to vztahuje i na člověka a vypravěče Jana Balabána. I teď nám vypráví příběhy o tom, jak „jsme tady“, jaké to je, být poslední. A přitom používá jazyk jinak, než je zrovna v kraji zvykem: slovem neválčí, ale léčí.