LITERÁRNÍ BAŠTA

Knihu vydalo pražské nakladatelství Torst a myslím, že ji klidně můžeme rozložit do tří částí, přestože má oficiálně části pouze dvě. Začněme od toho „neoficiálního“ třetího oddílu, který lze pracovně označit jako intermezzo. Najdeme v něm řadu fotografií Vladimíry Čerepkové od různých autorů. Průřez z let 1965–2013 zahrnuje hlavně portréty, výjevy ze života v emigraci, obrazy setkání s různými lidmi – Bohumilem Hrabalem, Allenem Ginsbergem (fotografie pořízené ještě před autorčinou emigrací v pražské Viole, kde trávila poměrně hodně času). Fotografie vlastně nemají dokumentární funkci, jsou to spíš nostalgické vzpomínky, které svou atmosférou korespondují s celkovým charakterem knihy. A zároveň jde samozřejmě o určité naplnění torstovské libůstky (kdo trochu sleduje činnost nakladatelství Torst, ví, že má na kontě mnoho fotografických publikací).

Třetí část – která je však v knize samé nadepsaná jako druhá část – je poskládaná ze šesti rozhovorů, které Vladimíra Čerepková poskytla Janě Natanové, Karlu Hvížďalovi, Libuši Bělunkové, Petru Placákovi, Veronice Müllerové a Tereze Riedlbauchové. Tento oddíl funguje jako epilog – nejen ke knize, ale k celé autorčině tvorbě. Výpovědní hodnota jednotlivých rozhovorů je ovšem sporná. Témata, jako je emigrace, pražská Viola, tvorba, osobnosti české literatury, se objevují napříč všemi rozhovory. V jednotlivých promluvách lze sice nalézt drobné rozdíly, ale sama Vladimíra Čerepková odpovídá pořád stejně, spíše úsečně: její pohled na tvorbu a na svět se nijak nemění, je konzistentní. Spíš než nové informace tak při postupném čtení rozhovorů dostáváme jedinou, zato však podstatnou zprávu – že někteří lidé si názory, které měli v roce 1965, drží i v roce 2009.

Matoucím bodem v této části je jediná přiložená báseň za prvním rozhovorem, který vedla Jana Natanová. Je sice evidentní, že byla původně otištěná společně s ním, ale jestliže nebyla psaná v jeho průběhu, nevidím důvod ji v knize ponechávat. Vždyť u žádného dalšího rozhovoru se báseň nevyskytuje. Tento rozhovor stojí za ukázku též jako důkaz možných těžkostí novinářské práce.

 

Co děláš?
Nedělám.

 

Co říkáš vinárně Viola?
Viola je skoro vždycky průšvih.

 

Přiložená báseň se pak dá pochopit jako pokus zaplnit prostor, který v časopise Divoké víno rozhovoru předem vyčlenili, aniž tušili, že ho básnířka svými minimalistickými odpověďmi nemůže zaplnit. V jistém smyslu geniální řešení: Básníci se nejlépe vyjadřují básní! Za méně úspěšné řešení problému s málomluvným objektem považuji rozhovor Terezy Riedlbauchové, která doplnila stručné, jasné a věcné odpovědi Vladimíry Čerepkové dvakrát tak dlouhými, rozvleklými otázkami.

 

Až ozvěna zavolá

A teď k té nejdůležitější, první části knihy, představující básnickou tvorbu Vladimíry Čerepkové. Básně z pozůstalosti vybral a připravil k vydání Jan Šulc. Zkomponovat takovou edici není právě nejjednodušší úkol, pokud autor nezanechá přesné, nebo aspoň nějaké pokyny, jak nadále s jeho dílem zacházet (každý nemá tak profesionální přístup jako Jan Vladislav). Myslím, že se Janu Šulcovi dílo podařilo: texty spolu komunikují. Jednotlivé básně k sobě díky veršovým variacím odkazují. Navíc zařadil i možné varianty konců básní (báseň Kořeny měsíčního snu), varianty celých básní (Moje adresa a Adresář). Zdůraznil tak princip hry, který je Čerepkové tvorbě vlastní: jeden verš se objeví v naprosto odlišných souvislostech, takže mezi básněmi funguje jakási ozvěna, jsou navzájem těsněji provázané. Čtenáře pak takový princip nutí, aby se vracel a promýšlel vztahy mezi jednotlivými texty.

   

Poslední strofa jedné básně se náhle v druhé básni stává první strofou, což nutně proměňuje sémantiku obou textů. Provázanost motivů a obrazů přes hranice jednotlivých básní je podpořena i volbou volného verše bez rýmu a interpunkce, který rezignuje na rytmickou pravidelnost a sevřenost a dává prostor mnohem subjektivněji nastaveným pravidlům obraznosti, k nimž u Čerepkové neodmyslitelně patří nonsens, ironie a banalita.

 

V restauraci

V prázdném akváriu
plula veliká nakrová ryba
s opičí hlavou
a v dalším suchém akváriu
byly rozložené jesličky
lítaly vyvoleným světem
na kuličkách z počítadla

 

Ryba s opičí hlavou plující v prázdném akváriu. Vytvořené obrazy v sobě mají něco fantasmagorického a vyšinutého, ale zároveň z nich zaznívá výsměch světu, v němž, jakkoliv „normálně“ se jeví, se setkáváme s mnohem obludnějšími bytostmi. Příznačný je i motiv prázdna. Prostor nikoho a ničeho, prostor, z něhož nikdo nemluví, protože v poezii Vladimíry Čerepkové v dialogu nikdo neodpovídá. Hlas míří do ticha.

Když už je prostor něčím vyplněn, pak zbytečným haraburdím, kterému je třeba teprve vtisknout nějaký smysl. Plyšoví medvídci, počítadla, figurka Batmana, kuželky, hrnky, které si člověk nechává z nostalgie, jsou zde silou básnické vůle vytrženi s bezpečí vzpomínky a pohozeni v bezčasí. Mnoho básní pak připomíná momentku, obraz zastavený zimou a chladem, kde jedině ptáci naznačují pohyb.

 

Stromy zamrzly v duši
vítr ledový mrazil
sněžné vlasy
ledňáčci letěli
zrcadlovým jezerem

 

V textech Vladimíry Čerepkové se totiž ocitáme v kraji zasaženém tuhou zimou, která vládne nad prostorem stejně jako smrt. Básně z pozůstalosti hovoří o místech, kde už není člověk pánem, proto mnoho veršů působí tak abstraktně, netělesně. Jsou to tiché promluvy ke smrti a k mrtvým. Vlastní hlas člověka je tu redukován na pouhou ozvěnu, na zvuk bez těla – děsivý a poznamenaný krajem.

 

Až ozvěna zavolá
stín anděla
jako by vyhledávala mrtvé
oni tam nejsou
chodí v kruhu

 

Pak i člověk tuhne, protože se mu jeho slova vrátí v deformované podobě vlastního hlasu, v dialogu nestojí nikdo další; protože jediné, co nakonec člověk spatří, bude pouhý stín anděla, jen jeho odraz a obrys.

Poezie Vladimíry Čerepkové v mnohém promlouvá do prostoru, kam není dovoleno nahlédnout, to je další z důvodů, proč se její verše zdají v mnohém tak nekonkrétní. Jsme na místě, ze kterého je člověk vyhoštěn. Právě zmíněná báseň Až, uzavírající celý cyklus, je odpovědí na úvodní verše sbírky.

 

Jak zbylo málo
k vymýšlení
ze kterého povstal svět

 

Jediné, co stojí proti, s čím se nutně člověk musí utkat, je smrt. Ta stěžejní otázka není namířena k místu, odkud jsme přišli, ale k místu, kam směřujeme.

Kratičký svazek z pozůstalosti umožňuje jen drobný náhled do tvorby Vladimíry Čerepkové. Zároveň ale otevírá i možnost dalšího čtení (v nakladatelství Torst roku 2001 vyšlo souborné vydání autorčina básnického díla). Ode mě vše, jak říká Vladimíra Čerepková v rozhovoru s Terezou Riedlbauchovou: „Těžko dodávat něco k básním.“ Je potřeba je prostě číst.