Spolu nám to nejlíp ladí
Před 9 lety ·· Lenka Hniličková
Literární bašta recenzuje knihu Klárka a 11 babiček od Olgy
Černé a Alžběty Skálové
Klárka je malá školačka a nadějná klavíristka, která vyrůstá se svým dědečkem, kominíkem Tomášem. Vzájemně jsou si však hlavně přáteli. Síla tohoto přátelství se nám odkrývá pomocí dopisů, které si s Tomášem vyměňují. Během svého putování po domácnostech Tomášových starých kamarádek se Klárka seznamuje nejen s rozličnými lidskými charaktery, ale i s nejrůznějšími způsoby života. Doprovodné ilustrace Alžběty Skálové, které jsou zdánlivě nahodile rozesety po okrajích stránek, svým stylem dětské kresby prohlubují dojem deníkovosti celé knížky. Autorka adresuje knihu čtenářům od devíti let, zároveň však těžkou životní situaci popsala s lehkostí a dávkou humoru, které osloví i dospělé.
Klárka nemá krom dědy, kterému neřekne jinak než Tomáši, jinou rodinu. Když pak Tomáš při čištění komínů spadne ze střechy a ošklivě se zraní, mění se nejen dívčin život, ale i styl vyprávění. Klárka, která do této chvíle vyrůstala pouze s mužem, se v době dědečkovy rekonvalescence postupně ocitá v jedenácti čistě ženských domácnostech a o všem Tomáše zpravuje v dopisech, které mu posílá do nemocnice.
Od cholerické a lakomé sousedky Chrtkové utíká k živelné hostinské Evě, sportovně založené tělocvikářce Šilhavé a od ní k dalším Tomášovým kamarádkám. Dokonce se dostane i k jakési mystické bytosti, bezdomovkyni Dušičce, která bydlí na hřbitově a pomáhá Klárce s životem v ilegalitě, aby nemusela do děcáku, než se Tomáš vrátí. Každá z žen pojímá výchovu mladé dívky po svém a snaží se ji měnit k obrazu svému. Klárka se snaží bez většího odporování přizpůsobit, ale když jí dojde trpělivost, jde zase o „babičku“ dál. Například když ji Šilhavá týrá, aby shodila špeky, které nabrala při výchově u hostinské Evy, a vyhrožuje jí děcákem, nebo když ji chce Dáša dotlačit na plastiku jejího velkého nosu. Někdy nemá na výběr, jako třeba když aktivistku Alenu na jedné z protestních akcí zatkne policie. O každé z jedenácti babiček se dozvídáme převážně z detailních popisů situací, do kterých se s nimi Klárka dostává. Zpravuje dědu, jak se k ní chovají, jak ji oblékají, co jí dávají k jídlu i jak s ní mluví. Vzhledem k tomu, že na několik Klárčiných dopisů připadá jedna Tomášova odpověď, získáváme zejména ucelený pohled dítěte na dospělé a jejich životy.
Krátký úvod a závěr, kdy k nám promlouvá vypravěč, jsou v sazbě odlišeny nejen bezpatkovým písmem, ale i šedým podbarvením stránek. Na bílých stránkách se pak rozehrává příběh v epistolární formě, kde jsou pouze Tomášovy odpovědi graficky odlišeny stylem písma. Funkční jsou také ručně vpisované části v Tomášových dopisech, jež zdůrazňují jeho osobnost a dodávají tištěným dopisům lidskost.
Každý dopis doprovázejí ilustrace, které jsou stylizovány jako dětské kresby. Záměr navodit pocit autentických kreseb, které Klárka vytváří během psaní, potlačuje nepříliš vhodně zvolená technika perokresby tuší. Věrohodněji (i s přihlédnutím k tomu, že se příběh odehrává v současnosti) by posloužila propiska, zmizíkovací pero nebo obyčejná tužka s pastelkami. Tento styl ilustrací i kontrast černé s bílou jsou však dodrženy od začátku až do konce, a tak nijak neruší. Obrázky jsou kresleny s vtipem a často karikují postavy nebo situace, o nichž se v dopisech píše, a tak určitým způsobem ulehčují vnímání obtížné situace. Jediné barevné obrázky jsou v pohlednicích, které Klárka posílá z putování po horách s trampkou Mary a jsou dokresleny a částečně psány dětskou rukou tak, že působí jako opravdové pohlednice vložené mezi listy knihy. Tato změna stylu korespondence nám tak i vizuálně odděluje školní rok a prázdniny, ke kterým pohlednice přirozeně patří.
Knížka svým rozměrem malého školního notýsku i stylem vyprávění připomíná dívčí deníček, jehož stránky se postupně plní zážitky z doby odloučení od milované osoby. I když se ne vždy jedná o zážitky pozitivní, jsou popisovány s dávkou promyšleného humoru, který situace odlehčuje, ale nebanalizuje. V dopisech je zdůrazněna dětská dikce a lehce naivní styl vyprávění, který je zároveň velmi čtivý. Na obálce růžovo-žlutého výtisku (kniha vyšla i v modro-zelené kombinaci) je vyobrazen Klárčin portrét s notami, které korespondují s harmonií, s jakou je příběh psán. Motiv hudby se objevuje v charakteristice jednotlivých postav, které učí Klárku své oblíbené písně a opovrhují zas těmi, které se naučila v hostinci. I Klárka s Tomášem spolu doma pravidelně hrávali a zpívali a právě na tyto momenty dívka ve svých dopisech často vzpomíná. A tak se i celý Klárčin rok podobá skladbám Anny Magdaleny Bachové, které se Klárka učí na klavírní vystoupení. V koncertních skladbách i v roce jejího života se střídají momenty stesku, radosti i melancholie, smíchu i naděje, zakončené šťastným výstupem ze stereotypu repetice a pokračující harmonickým životem ve třech s Tomášem a učitelkou klavíru Terezkou, jedenáctou z babiček.

Olga Černá, Alžběta Skálová
Klárka a 11 babiček
Vydalo nakladatelství Baobab,
Praha 2015,
128 stran.