LITERÁRNÍ BAŠTA

DOBRÉ ČEŠTINY

Smutný klaun francouzské literatury

Před 2 lety ·· Kamila Míková

Literární bašta recenzuje knihu Prasklej Sklenička od Alaina Mabanckoua
 

Po staletí pěstěnou francouzskou literaturu vždy obohacovali i umělci rebelové o dravější proud, okysličený nižšími sociálními vrstvami a jejich mluvou. Dnes je Francie multikulturní země a mezi francouzsky píšící spisovatele patří již dávno řada autorů původem z bývalých kolonií. Ti nyní vnášejí do francouzské literatury nové, překvapivé prvky.

Jedním z nejúspěšnějších a ve Francii nejprodávanějších autorů je Alain Mabanckou (1966), narozený v Republice Kongo. Obdržel téměř dvacet literárních cen, pronikl i do výšin francouzského literárního nebe. V roce 2015 byl jmenován profesorem umělecké tvorby na Collège de France. Předcházelo tomu jmenování rytířem čestné legie od francouzského prezidenta (2010). Úspěchy má Alain Mabanckou i v zámoří – na Kalifornské univerzitě v Los Angeles učí frankofonní literaturu a v roce 2015 byl vybrán, aby v New Yorku jménem amerického PEN předal listu Charlie Hebdo Cenu za odvahu a svobodu vyjadřování.
 

Přímá řeč a vysoký styl

Mabanckou je autorem básnických knih i románů, ale úspěch mu přinesla především próza. Nakladatelství Dauphin vloni vydalo jeho stěžejní román Prasklej Sklenička (2005). Podle této knihy vzniklo několik divadelních adaptací – a není divu, kniha si o divadelní ztvárnění říká. Na „jeviště“ jednoho baru v konžském městě Pointe Noire přicházejí postupně svérázné místní figurky a rozmlouvají o svých bídných osudech se štamgastem Prasklým Skleničkou. Ten se tyto osudy včetně svého snaží zapisovat do sešitu, který mu za tím účelem věnoval majitel baru – Paličatý Šnek. Kniha je nepřetržitým tokem přímé řeči, ať už vypravěče Skleničky, nebo jeho společníků. Bez velkého písmene na začátku, bez jakékoliv tečky, promluvy člení jen čárky a i ty na konci kapitol chybějí. Jazyk vypravěče je spisovný, místy hovorový, ale bez zbytečných vulgarit, které by snad bylo možné při líčení lidského dna očekávat.

Příběhy návštěvníků konžského nonstop baru zvaného Úvěr odcestoval jsou drásavé a skličující, místy natolik absurdní, že přecházejí do černého humoru. Celou knihou prostupuje napětí mezi tragickou lidskou ubohostí a vysokým literárním stylem vypravěče, který si i v té nejvíce ponižující chvíli (když ho s nadávkami odmítne ta nejodpornější prostitutka nebo když je přinucen uklidit vlastní výkaly) zachovává tvář lidské důstojnosti.

Dojem vysokého stylu (na hranici černého humoru) a také podezření, že vypravěč (místní ožrala) patří mezi vzdělance, podtrhují názvy děl světové literatury, které se v proudu řeči jen tak mimochodem objevují, například: „vyrazil jsem bloumat po Rexu, ve stínu kvetoucích dívek, které míval rád chlápek v pamperskách“; „spolknul jsem svoji hrdost, dal sbohem armádě a řekl si ,kašlu na toʻ a dál jsem se poflakoval čtvrtí“; „stojí tam Máma Mfoa, prodává hned naproti Úvěru odcestoval pečené maso na špejli, je holohlavá a čas od času, aby nás pobavila, tak zazpívá, proto jí láskyplně říkáme Plešatá Zpěvačka“.

V knize se objevují (se zřejmým humoristickým záměrem) i další narážky – na bibli, na francouzské reálie, na Dreyfusovu aféru, na antickou literaturu atd., Francouz tu navíc jistě nalezne skryté vtípky, v překladu nepostřehnutelné. A samozřejmě zde jsou i místní konžské reálie, vysvětlené poznámkovým aparátem.
 

Poslouchejte blázny

Navzdory humoru, nebo naopak stylizaci vysokého stylu příběhy hrdinů knihy dýchají smutkem a beznadějí. I samotný příběh Prasklého Skleničky, velmi rafinovaně vyprávěný „odzadu“, tedy od přítomnosti k minulosti, což vzbuzuje čtenářovu zvědavost, touhu po vysvětlení, je smutný: literárně nadaný opilec, v mládí vášnivý čtenář, se utápí v alkoholu, teskní po své jediné „lásce“ – mrtvé matce – a na konci knihy odchází za ní – utopit se do řeky.

Alain Mabanckou v jednom rozhovoru řekl: „Raději hraji roli klauna, který za smíchem skrývá nejkřiklavější pravdy. Africké přísloví říká: Jestliže chcete znát pravdu, poslouchejte blázny.“ Rozpor mezi evropskou civilizací, kterou vypravěč knihy stále cituje, a tragikou lidských trosek, „bláznů“ z konžského baru Úvěr odcestoval, je výmluvný a čtenáře zasáhne mnoha otázkami: Je západní civilizace se svými hodnotami pro běžné Afričany přijatelná? Dojde jednou k tomu, že ji přijmou i země třetího světa? Anebo je lepší ponechat jim jejich tragické „bláznivé“ životy na dně, s nimiž jsou snad smířeni?

Problémy, které multikulturní Francie dnes má, se odrážejí v její literatuře (psané nejen Francouzi, ale i přistěhovalci) – oživují ji, obohacují, je to literatura, ve které o něco jde.


 

Alain Mabanckou

Prasklej Sklenička

Přeložil Tomáš Havel.

Vydalo nakladatelství Dauphin,

Praha a Podlesí 2015,

248 stran.

Úryvek z knihy