LITERÁRNÍ BAŠTA

DOBRÉ ČEŠTINY

Šílený Maďar o jiných šílených Maďarech

Před 11 dny ·· Jan Mazanec

Literární bašta recenzuje sbírku povídek Čarodějova zahrada od Gézy Csátha
 

Géza Csáth je výrazná figura maďarské literatury počátku 20. století, pro českého čtenáře však dosud neznámá. Pravděpodobně za to může i fakt, že nestihl za svůj krátký život napsat ucelenější texty a mnohem známější jsou jeho životní osudy. Vystudoval medicínu a jako psychiatr na sobě začal zkoumat účinky drogové závislosti. Stále rostoucí paranoia ho nakonec dovedla až k vraždě manželky a sebevraždě. V tvorbě hojně čerpal ze svých setkání s pacienty trpícími nejrůznějšími psychickými chorobami a snažil se zachytit jejich myšlenkové pochody.

Čarodějova zahrada dává tušit, v jakého spisovatele mohl Csáth vyrůst, kdyby předčasně nezemřel. Krátké, několikastránkové povídky jsou totiž většinou fragmenty svědčící o tom, že jejich autor dosud neměl vypilovaný styl ani ujasněné tvůrčí záměry; avšak literární talent a osobité vnímání okolního světa z nich patrné jsou. Čarodějova zahrada zahrnuje texty napsané v období mezi roky 1904 a 1918, nejsou však řazeny chronologicky ani podle jiného zřetelného klíče. Csáth zpravidla vypráví o postavách z nižších vrstev společnosti, které obklopuje zneklidňující atmosférou. Další podobnosti se už rozpoznávají hůře. Maďarský spisovatel si nevystačí s jedním typem vypravěče a odstup se střídá s následováním postav do jejich vnitřních, chmurných vesmírů. Některé povídky mají košatější děj, jiné jsou naopak ryze lyrické.
 

Živě o minulosti

Přesto je možno vypozorovat dva typy povídek, které se ve sbírce objevují častěji. V prvním z nich se nám vypravěč a protagonista v jedné osobě snaží přiblížit své dojmy ze zdánlivě nepodstatných situací, na které však ani po letech nedokáže zapomenout. Úvodní povídka dala název celému souboru a vypráví o zpočátku nevinné procházce muže a jeho dvou přátel do neznámých končin města, kde je zaujme tajuplná zahrada. Zatímco hlavní hrdina obdivuje přírodní krásy, jeho dva společníci se začnou předhánět v tom, kdo lépe vyšperkuje děsivou městskou legendu o zahradě, v níž žije krvelačný čaroděj s loupežníky, a zničí tak jeho čistou představu o tomto magickém místě. Povídky často končí tam, kde obvykle jiné začínají; to je Csáthův způsob, jak zachytit ten pomíjivý, nepopsatelný moment. Jako autor se nepídí po důvodech a opouští čtenáře ve chvíli, kdy je dojem ze strašidelné historky nejsilnější. Vysvětlení, proč se mladíci náhle spikli proti svému příteli, se čtenáři už nikdy nedostane, stejně jako hlavnímu hrdinovi, který nemůže ani po letech zahradu pustit z hlavy.

„Jolana“ není znepokojivou vzpomínkou, ale nostalgickým ohlédnutím za platonickou dětskou láskou. V tomto případě autor už příliš podřizuje průběh vyprávění závěrečné pointě. Daleko působivějšími jsou impresionistické obrazy „Na Kalvínově náměstí“ a „Letní bál“, v nichž na sebe vypravěč vůbec neupozorňuje a neruší čtenáře náznakem zápletky, kterou by vzápětí opustil.
 

Jsou prý blázni jen

Druhým předmětem Csáthova zájmu je snaha přesvědčivě zachytit psychické rozpoložení, obvykle duševně narušeného, člověka. V dějově rozmáchlejších textech si autor drží spíše odstup. V „Matkovraždě“ jsou zvrhlé a násilné činy dvou chlapců popisovány velmi věcně. Naproti tomu jejich sexuální fantazie a snové představy nabývají tak zřetelných obrysů, až se zdají být skutečnějšími a důležitějšími než realita, čímž Csáth přibližuje psychiku dvou matkovrahů lépe, než kdyby nechal promlouvat je samotné.

Brutální násilí jako důsledek neléčené duševní choroby je tématem mnoha povídek, z nichž nejpůsobivější jsou jednoznačně „Černé ticho“ a „Žába“. Druhá jmenovaná, vyprávějící o nočním střetu s netypickým vetřelcem, má nejblíže k čistokrevnému hororu. Autor se v ní soustředí na psychologický rozklad postavy, k dosažení děsu si navíc pomáhá umocňováním popisů smyslových vjemů (nepříjemné zvuky, pachy, odporná mazlavá tekutina ulpívající na prstech). Maďarský spisovatel s oblibou završoval horory překvapivou, zneklidňující pointou, v „Žábě“ však tato jeho libůstka působí lacině a zbytečně. Mnohem lépe s nečekaným závěrem pracuje v „Černém tichu“, v němž se Csáthovi přece jen lépe daří text soustavně k pointě směřovat.

Nejpřesvědčivější psychologii však autor nepředvádí v hororově laděných povídkách, nýbrž v obyčejném příběhu nenápadné hrdinky ve „Švadlenčině neděli“. Jedinou radostí životem zmožené dívky je poslední den v týdnu, kdy se může vkusně obléct a snít o lepším životě. Prostřednictvím dlouhého popisu oblékání, úpravy vlasů a vypravování se na schůzku s kamarádkou je čtenář svědkem naprosto samozřejmého denního snění, v němž prakticky není místo pro pochybnosti o tom, že právě tenhle vnitřní vesmír je skutečný. Tu vnější realitu maďarský autor pro jistotu v povídce ani neukazuje.

Přes všechny klady i tato povídka působí jako nakročení k něčemu většímu, co už Csáth za svůj život nestihl napsat. Smutek z jeho předčasného skonu nepramení ani tak z představy, kolik toho jako velký autor mohl dokázat, nýbrž z myšlenky, že toho nestihl napsat ani tolik, aby zamezil pochybnostem o své významnosti. Čarodějova zahrada je slibnou ukázkou, ale slabým důkazem Csáthových literárních schopností.


 

Géza Csáth

Čarodějova zahrada

Přeložila Lenka Kubelová.

Vydalo nakladatelství Runa,

Praha 2016,

140 stran.

Úryvek z knihy