LITERÁRNÍ BAŠTA

Děj Rychlopalby je zasazen do současné Prahy, která je nahlížena trochu chmurně očima řadového policisty. Ten nemusí být všem čtenářům zprvu sympatický; je trochu nesnášenlivý, citově vyprahlý a podobně jako postavy Kopřivových předchozích románů nemá ani tento protagonista příliš vyvinuté sociální cítění. Je to takový ten mrzout, který neví, kudy a kam chce vlastně jít, ale tak nějak se drží na nohou a jde. Své ženě nedokáže vyjádřit city, i když k ní podle všeho nějaké chová. Na druhou stranu v dialogu s lidmi dokáže okamžitě přejít k jádru věci. Když jde v jeho životě o něco vážného, nechává to být, když jde o něco, co ho vlastně zajímat nemusí, jde za tím, aniž ví proč. Odůvodnění pro své neopodstatněné počínání nachází v neodbytném pocitu, že by měl dělat něco jiného, a pomalu se začíná propadat do sítě špatně vyšetřeného případu.

Ostatní postavy, stejně jako ta hlavní, jsou velmi živé a plastické, potřísněné životem a zkušenostmi. Skrze vedlejší postavy se také dozvídáme více informací o vyšetřovateli, o jeho pohledu na svět.

Běžná rutinní práce policisty je skloubena s poměrně flegmatickým pátráním po manželce, která od něj odešla, a pozvolným hromaděním indicií k hlavnímu případu. Vše plyne pozvolna a klidně, neokázale, bez viditelného zaujetí pro věc, žádné velké skutky, žádná hrdinství, více řečí než činů… zločiny a přestupky jsou běžnou součástí všedního života a nikomu to už nepřipadá divné. Protagonista je navíc ten typ člověka, který se snaží ze všeho vyvléknout, vykecat, hlavně se s nikým nepouštět do konfliktu. To vše ale platí jen do chvíle, než starému známému, kterého neviděl několik let, slíbí, že sežene soukromého detektiva, který prošetří pravděpodobnou vraždu jeho neteře. Nesežene, a nijak zvlášť ho ani neshání, a ujímá se případu sám. Postupně zjišťuje, že je v něm mnoho nejasností a že je uzavřen tak, aby se už nikdo moc nezajímal.

Kopřiva předkládá svůj svět v malých detailech, jejichž prostřednictvím vytváří obraz současné potemnělé Prahy. Umí napsat skvělé dialogy plné sarkasmu a ironie. Nešetří černým humorem, který pasuje k detektivkám drsné školy nebo k americkým noirovým filmům. Používá také velmi zajímavá a přiléhavá přirovnání (Byt byl temný jako Amenhotepova hrobka těsně před vyloupením, Vyšla z protějších dveří a začala pěchovat mimino do terénního kočárku, který vypadal jako něco, co má vyhrát Rallye Paříž-Dakar), kterými dává vyprávění trochu absurdní nádech. Na můj vkus jimi však místy až plýtvá a ony pak působí nuceně, což ale nijak neoslabuje svižnost vyprávění; je vidět, že si autor z fantastiky přinesl do detektivky mnohé užitečné dovednosti.

Štěpán Kopřiva dokazuje, že mu přesun k jinému zábavnému žánru sedí a že i u nás se dají psát detektivky schopné svým nemonumentálním příběhem a správnou volbou charakteru hlavního hrdiny konkurovat těm zahraničním, takže pro ně nemusíme chodit třeba na sever do Skandinávie.