LITERÁRNÍ BAŠTA

I původní román je poskládán z více výpovědí a vyprávění, zaznamenaných pisatelem kroniky. V dramatizaci ovšem tvůrci museli navíc najít vhodnou zvukovou stylizaci, aby názory a příběhy jednotlivých postav mohly zaznít nahlas. Bývalý revolucionář Tarrou (František Němec), jehož deník je v románu několikrát citován, si proto v dramatizaci své deníkové záznamy nahrává na magnetofon; novinář Rambert (Ivan Řezáč) se při prvním setkání ptá doktora Rieuxe (Ivan Trojan), zda si jejich rozhovor může zaznamenat na diktafon. Prostor věnovaný tematizaci hlasitých promluv pochopitelně vznikl na úkor původního textu a výsledek není bohužel vždy přesvědčivý.

Rozpaky vyvolává i pojetí figury doktora Rieuxe. Již podle hereckého obsazení je od začátku zřejmé, že respondent rozhlasového rozhovoru a doktor Rieux jsou odlišné osoby. Ovšem v původním románu se na konci ukáže, že právě Rieux byl oním pisatelem kroniky. Při adaptaci se také vytratilo zdůvodnění, z jakého pramene zná reportérka Rieuxovu perspektivu. Nezazní totiž, že by si Rieux vedl nějaký deník, ani že by si rozmluvy se svými spolupracovníky zvukově zaznamenával.

Dramaturgický posun dal ale vzniknout i zcela novému interpretačnímu momentu: reportérka (Ivana Denčevová) v rozhovoru totiž do velké míry zastupuje „hlas lidu“, dikcí svých otázek obhajuje obyvatele města proti kritice intelektuála, který mor zažil. Z této perspektivy vede polemiku s autorem kroniky a možná i samotným Camusem, když se svého prominentního hosta zeptá: „Nejste nad ně (obyvatele města) intelektuálsky povznesený?“

 

Stydlivý Camus u mikrofonu

Vypravěč Camusova románu podává svou kritickou výpověď o obyvatelích města Oran (které je v dramatizaci z nějakého důvodu nepojmenované) sebevědomě. Ale nepovyšuje se nad ostatní, „píše jménem všech, protože prožívá to, co všichni“. V dramatizaci má ovšem zpovídaný v reportérce protihráčku, před jejímiž otázkami se musí obhajovat. Jeho hlas mnohdy působí nejistě, chvílemi těžko hledá slova, aby přesně vyjádřil svou myšlenku a neurazil posluchače.

Když se ho reportérka zeptá, proč mor postihl právě jejich město, s rozpaky odpovídá: „Je ošklivé, ne, ne… každé město nejlépe poznáte, když vypátráte, jak v něm lidé pracují, jak se milují a jak umírají.“ Z jeho slov je slyšet obava, že mu někdo z posluchačů neporozumí. Načež si do něj ještě reportérka rýpne: „Co všechno vy vědci nezkoumáte…“

V původním románovém zpracování je ovšem ona ošklivost Oranu nejen konstatována, ale rozvedena líčením. Atmosféra města hraje ve vyprávění zásadní roli, přímořské klima Camus líčí jako odpudivé: „Jaro se ohlašuje pouze změnou vzduchu nebo košíky květin, které malí prodavači přinášejí z předměstí: je to jaro, které se prodává na trhu. V létě rozpaluje slunce příliš suché domy a pokrývá zdi šedým popelem, tehdy je možné žít jen ve stínu zavřených okenic. Podzim naproti tomu přináší záplavy bláta. Krásné dny jsou jen v zimě.“

Dramatické zestručnění vede v některých případech i ke změně smyslu původního textu. V románu například čteme: „Ovšem, dnes je naprosto přirozené, že lidé pracují od rána do večera a pak se pokoušejí utratit čas, který jim zbývá pro život, v kartách, kavárnách nebo tlacháním. Jsou však města a země, kde lidé občas tuší, že existují ještě jiné věci. Většinou to na jejich životě nic nemění. Jenže jednou měli tušení, a to je vždycky plus. Zato Oran je zřejmě město bez předtuch, to jest město zcela moderní.“

V dramatizaci přední intelektuál odpoví reportérce tak, že je původní kritika „zcela moderního“ města oslabena, čímž se vytrácí jeho symbolická reprezentativnost. „Zdejší lidé tuší, že v životě existují ještě jiné věci, to jim rád přiznávám, vlastní život kvůli nim nezmění, ale měli alespoň to tušení, a to už samo o sobě je povznáší.“

 

Kdopak to mluví

I když krácení textu, zejména v rovině vypravěče, výrazně zasáhlo původní látku, takřka nedošlo k redukci počtu postav. A tak v dvouhodinové dramatizaci kromě výše zmíněných vystupuje soudce Othon (Pavel Rímský), kněz Paneloux (Michal Pavlata) a ještě několik postav ve vedlejších rolích s minimem replik (Jaroslav Kepka, Oldřich Vlček, Ladislav Frej).

Za pozornost stojí figura sebevraha Cottarda (Tomáš Töpfer), jemuž mor pomůže, aby se vyhnul obvinění z tajemného zločinu. V románu je Cottard popsaný jako malý, nejistý, neurotický mužík, stižený paranoiou. Jeho hlas v dramatizaci ovšem vůbec nevybízí k představě takového člověka. Jeví se spíš jako sebejistý cynik s nadhledem, pro nějž je morová epidemie příležitostí k provozování šmeliny.

Ve snaze o maximální koncentrovanost jednotlivých scén autoři adaptace zestručnili původní Camusovy úvahy do promluv postav, což podtrhuje jejich až gnómický charakter. Postavy zároveň v dialozích přebírají repliky, které v románu pronáší vypravěč, a tak například Cottard nebo soudce Othon získají v porovnání s ostatními postavami daleko víc prostoru.

Tyto dramatizační úpravy v zásadě vytvářejí specifickou interpretaci románu. Ovšem během poslechu nastává problém jednotlivé hlasy odlišit. Ačkoliv se režisérovi podařilo obsadit role prvotřídními interprety, dramatizaci schází uvozovací věty přímých řečí. Posluchači tak může poměrně dlouho trvat, než rozklíčuje, komu který hlas náleží. Pro mnohé posluchače bez znalosti původního textu zároveň vzniká problém se zapamatováním francouzských jmen a identifikací hlasu, který se k nim váže.

Román i dramatizace obsahují úvahu, kdo z obyvatel města pokoušejících se čelit moru je skutečným hrdinou. Dotazovaný, oproti předpokladu novinářky, označí za možného hrdinu nevýrazného Granda, který neučinil na první pohled nic hrdinského. Úředníka, který se pečlivě věnuje své pravidelné práci, zároveň s maximálním úsilím pomáhá s evidencí nakažených a po nocích pracuje na svém textu, respektive na jeho první větě, kterou donekonečna zdokonaluje. Heroickému pojetí Granda přispívá i obsazení Jana Hartla, kterému se podařilo skvěle vystihnout typ rozpačitého a úslužného úředníka a dát této postavě punc jedinečnosti.

 

Proč dramatizovat?

Dramatizace Moru obsahuje zásadní Camusovy úvahy nad absurditou lidské existence, i když žánr rozhlasového dokumentu a repliky jednotlivých postav mohou vyvolávat interpretace odlišné od původní látky. Ale to je nakonec smysl adaptací, hledat nové interpretace. Jan Vedral podle všeho viděl v Camusově Moru primárně dramaturgickou výzvu: Jak originálně zpracovat dílo, jež se na první pohled jeví jako neinscenovatelné? Uspěl v tom smyslu, že reportážní perspektiva umocnila dramatičnost původního textu a poskytuje posluchačům napětí. Při hlubší analýze se však tento princip jeví jako efektní finesa, jež se snaží obhájit sama sebe.