LITERÁRNÍ BAŠTA

Jan ze Joinvillu věnoval knihu památce svého přítele a pána, francouzského krále Ludvíka Svatého. Každá stránka je psána s úctou a loajalitou k osobnosti, která Joinvillův život zásadně ovlivnila. Dílo svědčí o životě panovníka, který započal kariéru neúspěšnou křížovou výpravou do Egypta a pro svůj vzorný život a mučednickou smrt na úplavici při druhém pokusu o kruciátu se stal svatým.

V celém díle ovšem vedle ideálního, nebo spíše idealizovaného Ludvíka Svatého vystupuje jako lépe vykreslená literární postava sám Jan ze Joinvillu. Ludvíka IX. stylizuje autor jako světce podle dobových vzorů, které byly pro středověkou literaturu závazné a čerpaly inspiraci z biblických textů. Tak promluvy Ludvíka k jeho dvořanům připomínají dikcí a rolí moudrého zasvětitele Ježíšovy výroky k apoštolům, i když je tématem například potřeba oblékat se tak, „aby stateční a moudří lidé tohoto světa neřekli, že přeháníme, ale aby ani mladí neřekli, že se odbýváme“. Zároveň Ludvík jako vojevůdce naplňuje dobový obraz intelektuála-válečníka, jak se prezentoval i jeho současník Friedrich II. nebo později Karel IV. Ovšem i tuto rovinu textu, která stojí v centru pozornosti zejména v prvním a závěrečném oddílu knihy, zaměřujícím se na Ludvíkovu vládu po návratu z křížové výpravy, Joinville svým vytříbeným stylem povznáší nad kronikářskou a legendistickou literaturu – například vstupy a dialogy s panovníkem, které zdůrazňují vzájemný osobní vztah.

Jak se dočteme v předmluvě, Joinville jako první francouzský autor mluví v textu sám o sobě v první osobě. A má o čem vyprávět: byl spisovatelem i rytířem, nasbíral po Ludvíkově boku bohaté válečné zkušenosti (zejména během tažení do Egypta) a ty barvitě líčí. Díky schopnosti registrovat a zaznamenat detaily obohacuje své dílo o cestopisnou rovinu: seznamuje čtenáře s přírodním, politickým i kulturním prostředím nejen středověkého Orientu, ale prostřednictvím vyslechnutých vyprávění i s legendami o říši Tatarů. V jádru je však Joinvillovo dílo román, který sumarizuje myšlení a poznání vrcholného středověku. Moderní francouzští romanopisci jako Balzac nebo Flaubert měli v tradici započaté Joinvillem nač navazovat.

Číst Joinvillovy paměti jako román znesnadňuje úvodní studie, která v podstatě reprodukuje celou fabuli odtažitým jazykem historiografie, jako by nedůvěřovala síle autorova hlasu, který vypráví stejný příběh svým barvitým, mnohdy i jemně ironickým stylem. Doporučuji čtenářům, aby si předmluvu přečetli až jako doslov a nenechali se připravit o románové napětí Joinvillovy pouti do Svaté země. Naopak umístění poznámkového aparátu až na konec knihy tentokrát kvituji i přes to, že v jiných případech časté listování knihou nevítám. Proč zde ano? Právě proto, že toto uspořádání umožňuje dvojí způsob čtení. Při tom prvním, románovém, čteme vyprávění o tom, jak si klerik, kterého vojáci okradli o šaty, nechá přinést meč, a když konečně ozbrojen dožene zloděje, utne jednomu nohu, která mu neupadne jen díky holínce, a druhému rozpůlí hlavu až k zubům. Avšak pokud nás zajímají historické reálie, otočíme na poznámkový aparát a dozvíme se, že onen jednosečný zahnutý meč se ve francouzském originálu nazývá falchion. Díky tomu se tak otvírá čtení badatelům a zájemcům o středověk, v němž nalezneme i hojně odkazů na další středověkou literaturu i studie, které se tímto obdobím odborně zabývají.

Ale vraťme se k našemu původnímu tématu, abych použil oblíbenou Joinvillovu uvozovací frázi. V překladu Václava Černého se čeští čtenáři mohli již dříve seznámit s dramatickými okolnostmi pouti do Egypta pod titulem Paměti křižákovy. Nová edice však zahrnuje i autorovy další, v češtině dosud nepublikované texty. Vůči staršímu vydání Černého se vymezuje i aktuálním překladem Danuše Navrátilové, který zpřítomňuje text současnému čtenáři a opravuje některé chyby dřívějšího překladu, což je také důrazně připomenuto v poznámkovém aparátu.

Ovšem ani překlad Navrátilové není prost nedokonalostí: přemrštěná snaha o doslovnost se míjí účinkem například ve slovním spojení kočka-hrad pro vojenský dobývací stroj (ve francouzštině chat-château). Vznikají tak kostrbaté a trochu legrační konstrukce: „První rána mířila mezi naše dvě kočky-hrady a dopadla před nás na prostranství, které vybudovalo vojsko, když chtělo zatarasit cestu řece.“ Černý se přes podobná translatologická úskalí podle mého soudu přenesl elegantněji a bez citelné ztráty na informační hodnotě: „První dávka, kterou nám poslali, dopadla mezi obě naše věže a zasáhla rovinku před námi, kterou vojsko zřídilo, aby mohlo zasypat řeku.“

Avšak navzdory několika výtkám k novému vydání Joinvillova spisu je chvályhodné, že vyšla opět kniha, která byla dlouhá léta už jen stěží k dostání. Navíc je obohacena o závěr života Svatého Ludvíka a Joinvillovo vyznání víry, které autor sepsal v egyptském zajetí. Konečně tedy můžeme plně ocenit dílo jednoho křižáka, věrného šlechtice a dobrého křesťana, který uměl psát.