LITERÁRNÍ BAŠTA

Murenův nezřetelný úsměv se právě vrátil. Řekl jen: „Ellene Asantová, tohle je Rex.“

Obrátila se a ztuhla. Zcela mimoděk jí uklouzlo: „A do prdele.“

Byl přímo před ní, pouze pár metrů od vnější moskytiéry, a jenom tak stál. Přišel proti větru, takže si jeho zemitého, psího pachu nikdo nevšiml. To znamenalo, že mu Muren nařídil, aby se k Asantové choval jako k nepříteli, přinejmenším pro tu chvíli, protože Rex byl jinak vycvičený, aby na svou přítomnost každého spojence upozornil.

Z Hartnellova pohledu to byla zcela nepřijatelně riskantní hra na „já ho mám většího“. Dobře věděl, co Rex dělá s nepřáteli.

Bioform stál mírně nahrbeně, a přesto měřil přes dva metry třicet. Ploché temeno jeho hlavy dosahovalo jen o kousek níže než dvojice spřažených kulometů – „Velkých psů“ –, které nosil upevněné na ramenním postroji. Stavbou těla nebudil dojem učebnicového příkladu kulturisty, ale čehosi štíhlejšího, tvrdšího: tvora stvořeného k běhu a boji. A samozřejmě něčeho ne úplně lidského. Na čtyřech mu bylo stejně příjemně jako na dvou. Machr, který mu dokázal vyrobit ochrannou výstroj na míru tak, aby se v akci dokázala přizpůsobovat ohromující pružnosti jeho těla, tím musel strávit hodně bezesných nocí. Asantová jistě znala bioformova specifika: svalstvo nesmírné hustoty, kůže protkaná nárazuvzdornými vlákny, duté kosti o síle titanu… Ale jakmile jste Rexovi stanuli tváří v tvář, teoretické znalosti nebyly k ničemu. A to byl z celého týmu Aktiv tím nejméně děsivým.

Nejpsovitější jeho částí byla hlava – do jisté míry buldočí, něco z rotvajlera. K Hartnellovým povinnostem patřila i péče o jeho zuby. Napoprvé se málem pominul strachy. Jediné scvaknutí čelistí, a už by si nejspíš zkoušel sestrojit nové mechanické ruce.

„Ale copak, slečno Asantová?“ zeptal se Muren bodře. „Čekala jste snad, že ho tu držíme v kleci?“

(rh)