LITERÁRNÍ BAŠTA

DOBRÉ ČEŠTINY

Řečové poruchy

Před 2 lety ·· Nicole Rebeka Snová

Každého jednou za čas potká ta melancholická nálada, kdy s odporem přistupuje ke všemu, co jen vzdáleně připomíná život. Někdo si postěžuje v krátkém statusu na Facebooku: „Padla na mě depka“ nebo „Jsem v depresi. Nějaký rychlý a účinný zlepšovák?“ Hned se na vás sesype lavina: všichni vám zničehonic kondolují, nabízejí záchranné rámě, nebo se dokonce pokoušejí na té vaší depresi přiživit svoji vlastní.

Pár empatičtějších sice v nadsázce dodá „Odpráskni se“ nebo „Chcípni“, čímž celou situaci opět vykážou do patřičných mezí, ale pořád to neřeší ten základní problém, že dotyčný jen doufal, že za ním každým okamžikem dorazí nějaký kámoš s dýmkou, alkoholem nebo čokoládou. Proč jsou všichni tak zatraceně vážní? Copak si člověk nemůže postěžovat, aniž by riskoval, že vzápětí uslyší houkat majáček? Hluboce se mě dotkla až reakce mé dobré kamarádky a umělkyně, která se mě zcela vážně zeptala, jestli si uvědomuju, kolika lidem svým přístupem ubližuju.

„Počkej, a to bych ani nesměla o někom říct, že je debil?“

„Ne.“

Něco na tom asi bude. Vzájemně si nebudete nadávat do kriplů, když je nadohled vozíčkář, stejně omezíte výrazy typu kretén, retard, imbecil a idiot v blízkosti ústavu pro mentálně zaostalé. Ale jsou to jediné výrazy z oblasti psychiatrie, které máme ve zvyku používat?

Často například říkáme, že má někdo syndrom nebo si řeší komplexy. V prvním případě stačí, že se chová jakkoliv mimo normál, v druhém si vylívá zlost na ostatních. Máte jednu a tutéž zálibu, které se ustavičně věnujete? Jste maniak! Co naplat, když nás něco hodně baví, je to naše obsese. Naproti tomu egomaniak stále prosazuje jen sebe. Komu chybí empatie a navíc vyniká v jediné oblasti, toho ostatní považují za autistu. Pokud se někdo zdráhá poskytnout své osobní údaje na webu, zajisté trpí paranoiou. Když děláme několik věcí naráz, prohlásíme, že máme schízu. A třeba tuhle jsem viděla vrávorajícího kluka, který škobrtnul a překlopil na slečnu kelímek s limonádou. „To je ale mentál!“ vykřikla. Zato my ostatní non stop oznamujeme, že jsme ve stresu, a přitom každý myslíme něco trochu jiného: jeden nestíhá zakázky, druhý se špatně vyspal, třetí se přejedl oběda. Vůbec se nezdráháme o někom říct, že je „postiženej“ nebo „narušenej“, jakmile se nám nelíbí něco, co dělá. Například chytne-li nás někdo silněji za zápěstí, hned ho nazveme sadistou. Když naopak pracujeme nad rámec, jsme učinění masochisti. Anebo jsme hyperaktivní, vyberte si. Jednáme-li přehnaně, jsme kompulzivní. Dvakrát se otočíme na toho pěknýho kluka za námi a hned máme tik. Když si všimne, že se otáčíme, přivodí nám to lehké trauma. Odmítla jsem druhý kus dortu, takže jsem prý anorektička. Zato jsem přesvědčená, že můj soused je kleptoman, protože si ode mě opakovaně půjčuje propisku. Ale jakmile na někoho zvýším hlas, jsem „hysterická“. Často pak chceme kvůli prkotině spáchat sebevraždu. Někdy je nám dokonce oznámeno, že bychom se měli jít léčit.

Nakonec tedy jediné slovo, které z té řady vybočuje, je pojmenování idiot. Původně řecké idiotes totiž označovalo „soukromé osoby“, které se nestaraly o veřejné zájmy – hezky česky, prostě sobce. Odtud se přeneslo do latiny, kde nabylo významu „nevědomec“ či „laik“. Teprve Angličani začali slovo užívat ve smyslu, v jakém ho známe dnes – paradoxní je, že aby k tomu vůbec došlo, museli se sami nejdřív stát idioty. Jenže já už nejsem idiot, tak až mě do nich příště uslyšíte nadávat, vězte, že si nemyslím nic o vaší inteligenci, nanejvýš té sociální.