LITERÁRNÍ BAŠTA

Knihu napsala a sestavila malířova dcera Jarmila Štogrová Doležalová – a kniha je tak i jejím příběhem – příběhem jejích rodičů, jejího dětství a mládí. O autorce víme, že byla vyznamenána za účast ve třetím odboji – proti komunistickému režimu. Po podpisu Charty 77 skončilo její studium dějin umění na FF UK a už nikdy je nedokončila, ačkoliv v oboru pracuje. Knihou o Františku Doležalovi vrcholí její kunsthistorická práce. Autorku nikdo nemůže podezírat z náklonnosti ke komunismu, spíše naopak. Jarmila Štogrová Doležalová se však v knize snaží pochopit otcovo téměř celoživotní zaujetí myšlenkou komunismu (členem KSČ byl od roku 1945, až na krátkou pauzu v padesátých letech byl členem KSČ do roku 1969, kdy ze strany sám vystoupil). Jako dospívající student z nuzných sociálních poměrů se seznámil s marxismem, dostal se jako začínající výtvarník mezi levicové intelektuály a uměleckou avantgardu. Po válce pak chtěl pracovat pro to, aby se svět stal lepším. Autorka nezastírá, že zejména v padesátých letech ustoupil ze svých výtvarných názorů a přizpůsobil se, aby se udržel na pozici ministerského úředníka (jeho prioritním zájmem bylo zakládání galerií, především regionálních, a výstavnictví).

Tehdy jako malíř reagoval na požadavek socialistického realismu sérií obrazů ze starých Litoměřic a Středohoří. Nutno podotknout, že tento kompromis má velkou výtvarnou hodnotu – stylem se blíží obrazům Paula Cézanna z Provence a má velké kouzlo. Doležal však toužil po moderním umění, toužil experimentovat. V šedesátých letech, kdy se doba uvolnila, tvořil máchovské cykly, inspirované velkým českým básníkem, s nímž se cítil celoživotně spřízněn a jehož dílo také promýšlel ve svých uměleckých úvahách. Vycházel při tom ze své zkušenosti se surrealismem, s nímž se setkal už v mládí. Mácha není jediný básník, který Doležala inspiroval. Už před válkou ilustroval básně Jiřího Wolkera. V pozdějších letech vytvořil cyklus obrazů Květy zla. Velkou malířovou inspirací byly ženy, kterých jeho životem prošlo několik. Je tu cyklus nazvaný nezvalovsky Žena v množném čísle. Na konci života pod dojmem vztahu ke své přítelkyni maloval cyklus Signály času.

Vrcholem Doležalovy organizační činnosti bylo založení a vedení Galerie Vincence Kramáře v Praze 6. Zde se mu podařilo mimo jiné uskutečnit v roce 1964 výstavu Picasso, Braque, Derain, Kubišta, Filla. Galerii vedl až do roku 1972.

Kniha čtenáři ukazuje celou jednu epochu z pohledu levicového výtvarného umělce, který však stranou všech ideologií hledá své vlastní vidění, svůj styl – zcela nedogmaticky. „Jeho tvorba 60.–80. let se řadí k tradici české imaginativní malby,“ píše autorka. František Doležal, který se zejména v šedesátých letech dočkal řady výstav, je dnes poněkud zapomenut, snad i proto, že nepatřil k žádné výrazné umělecké skupině. Jako umělec byl solitér, přes všechna přátelství s jinými výtvarníky.

Kniha Poesie a život je koncipována jako koláž dobových textů a výtvarných reprodukcí, které spojuje autorčin hlavní životopisný text – laskavý, a přece objektivní. Je to kniha se silným nábojem.