LITERÁRNÍ BAŠTA

DOBRÉ ČEŠTINY

Prosba o nápravu

Před 6 měsíci ·· Barbora Čiháková

Jak ukázala doba zavřených knihoven a archivů, pokusily se jedny i druhé instituce porůznu zveřejňovat digitalizované publikace – a jistě všem náleží dík, neboť takto umožnily studentům a badatelům z různých vědních oborů pokračovat v práci. Jenže ne všechno se vyjevilo jen v tomto pozitivním slova smyslu – a jako férové.

Dle posledních veřejně dostupných čísel vydala roku 2018 Městská knihovna v Praze (MKP) celkem 307 elektronických knih. Na webových stránkách jsou v katalogu k dispozici dva typy těchto e-knih: zaprvé elektronické knihy od nakladatelů, pro něž platí, že „tyto e-knihy redakčně neredigujeme, ani je nezpracováváme graficky“, zadruhé takzvaně vlastní e-knihy, které „poznáte podle našeho loga na obálce“ a dlužno dodat, že i podle vlastní grafické realizace. Různé e-knihy druhého typu – to platilo až do tohoto nečasu zejména o autorech, od jejichž smrti již uběhlo kýžených sedmdesát let – jsou zveřejňovány delší dobu (dokonce v samostatných edicích, například Bratři Čapkové, Současná česká próza či Čeští básníci 20. století aj.). Dostupné informace napovídají, že nejde o projekt s přesným edičním záměrem, ale spíše o náhodně vybranou množinu autorů publikovanou dle zásady „co mi právo dovoluje“, případně „se kterým autorem (nakladatelem) se dohodnu“. Zmíněnou nahodilost lze zaznamenat i v nejednotném přístupu k jednotlivým knihám. Zatímco u knih v edici Bratři Čapkové lze najít základní bibliografii a skromný ediční aparát, který eviduje pravopisné změny, u děl Bohumila Hrabala, který vlastní edici nemá, nic podobného nenajdeme, zato je v závěru jeho knih přetiskována reklama na útulek pro kočky. Redaktoři MKP se v rámci těchto aktivit dlouhodobě dopouštějí nemalých přešlapů, jak upozornili v příspěvku pro webové periodikum Kanon Jiří Flaišman (Karel Toman 2017) a v Echu Institutu pro studium literatury (7. 12. 2016) Michael Špirit.

Nedávno se na stránkách MKP objevil projekt mnohem ambicióznější a také naznačující hlavní problém tohoto počínání jako celku, a to Magorův zápisník (MKP 2020), který se stal součástí edice Čeští básníci 20. století, jejíž rozpis či zásady nejsou na webových stránkách knihovny k dispozici. Jak je uvedeno v ediční poznámce Zápisníku, vychází toto vydání z původního výboru z roku 1997 (ed. Michael Špirit, vydal Torst). Dále se zde praví, že z licenčních důvodů nebylo možno přetisknout Špiritův komentář. Jak se ukáže dále, je tato zmínka v rámci edic MKP ojedinělá. Opětovné vydání výboru bez komentáře nebude nikdy úplné a čtenář tak přijde o nezanedbatelné informace. Nabízelo by se detailnější srovnání obou vydání – neb je otázkou, jestli došlo ještě k nějakým dalším úpravám, kromě drobných změn v členění obsahu, ale porovnání prvních dvou textů napovídá, že spíše nikoli.

Kromě tohoto neúplného výboru bohužel v elektronické edici Čeští básníci 20. století v posledních letech postupně vycházejí i Jirousovy texty básnické, přetištěné dle torstovského třídílného souborného vydání Magorova summa z roku 2015 (ed. Martin Machovec).

Na mou otázku, zda Torst s přetiskem souhlasil a za jakých podmínek, mi majitel nakladatelství Viktor Stoilov odpověděl, že MKP přejala knižní podobu se souhlasem dědiců autorských práv. Není ovšem jasné, jestli byl souhlas podmíněn další spoluprací – zejména s editorem Jirousova básnického díla Martinem Machovcem, jehož jméno na rozdíl od editora Zápisníku v edičních poznámkách k elektronickým básnickým knihám uvedeno není.

Z původní trojsvazkové Summy se stala v provedení MKP série jednotlivých knih. Ani to by nebylo na škodu (Jirousovy sbírky nadále vycházejí samostatně v různých nakladatelstvích), ovšem absence jména Martina Machovce jakožto editora je v tomto případě na pováženou – pouhá informace, že se pro vydání v MKP vycházelo z toho torstovského, není dostatečná. Například v Jirousově nejznámější sbírce Magorovy labutí písně ediční poznámka vydání MKP uvádí: „… nejsou zahrnuty komentáře k původu a vydávání jednotlivých děl, jmenný rejstřík, seznam výběrové literatury.“ Avšak dále čteme: „Připojeny jsou komentáře k jednotlivým textům, přibližující čtenáři pozadí jejich vzniku a vysvětlující některé zmiňované skutečnosti.“ Dokonce se v závěru druhého a posledního odstavce této ediční poznámky dozvídáme, že „hlubší zájem o uměleckou tvorbu Ivana M. Jirouse uspokojí bohatý poznámkový aparát obsažený ve 3. svazku knihy, jenž je výsledkem záslužné precizní badatelské práce vydavatele“. Jenže někdo neobeznámený s knižním vydáním by si takto mohl domyslet, že edici a její aparát vyhotovil Viktor Stoilov. Čtenáři Magorovy summy již pravděpodobně tuší – zápis, grafická podoba i formulace vysvětlivek se na slovo shodují s aparátem vyhotoveným Martinem Machovcem pro původní vydání. Bohužel v průběhu mechanického přebírání jeho vysvětlivek k jednotlivým básním „redakce MKP“, podepsaná pod ediční poznámkou, chybovala – například první poznámka, která má upřesňovat báseň z Labutích písní, nepatří k této sbírce, ale ke sbírce Mládí nevykouřené. Sice je na slovo stejná, ale verše, ke kterým patří, zde čtenář bude hledat marně.

Jirousovy básně nebo eseje nemusejí být nutně exkluzivní a elektronicky nedostupnou četbou. Nicméně pokud chci zveřejňovat reedici, měl bych tak činit přiznaně a uvést k přebíraným titulům vše včetně jmen editorů. V případě Labutích písní a dalších sbírek tedy doplnit, že nejde o vysvětlivky z pera redaktorů MKP ani Viktora Stoilova, ale Martina Machovce. Jsou pro to minimálně dva důvody.

Zaprvé bez jeho práce by digitalizované sbírky s vysvětlivkami nevznikly, respektive by s tím redaktoři MKP měli skutečnou práci. Pouze takto prokážou respekt k úsilí vynaloženému druhým člověkem a dostojí publikační slušnosti. Editor musí mnohdy absolvovat při rekonstrukci autorova díla poměrně strastiplnou cestu a činit nesnadná rozhodnutí. Kromě jiného prokazuje autorovi službu a provždy vstupuje do vztahu k jeho dílu. Leckdy nabývá tato vazba i jiné hodnoty, než jak by mohlo napovídat skenování již vyhotovených knih a jejich prohánění metodou OCR do elektronické podoby. Pokud se editorovo jméno ztají, maže se nejen vše, co vykonal, ale i editorem přijatá zodpovědnost. Je tak bez vlastního vědomí vyváděn ze vztahu, do něhož vstoupil dobrovolně a na základě svého rozhodnutí – takovýto vztah nemá jakákoli třetí osoba právo umazávat.

Zadruhé Martin Machovec je editorem a autorem mnoha jiných textů a edic, které by mohly čtenáři o Jirousově tvorbě či o českých básnících 20. století osvětlit i leccos dalšího – o anonymizovaném kolektivu „redakce MKP“ se něco takového bohužel říct nedá.

Pokud šlo ze strany redaktorů o přehlédnutí, jistě nebude v takovém případě následující prosba oslyšena a MKP dohlédne na nápravu. Začít lze od toho, že název elektronického souboru Zápisníku pojmenuje MKP správně jakožto Magorův zápisník, nikoli dle sbírky Kominické lodě, jejímž autorem není Ivan M. Jirous, ale Ivan Wernisch. Pokud jsme už poněkud nečekaně narazili i na elektronické edice tohoto básníka, může MKP pokračovat v opravách i v jeho sbírkách a uvést, že soubor Blbecká poezie (Petrov 2002) je edicí připravenou Janem Šulcem a Milenou Vojtkovou. Je pravda, jak se uvádí v ediční poznámce elektronické edice, „že v průběhu let jednotlivé básně autor volně přenáší mezi různými sbírkami a nechává je tvořit v odlišném souboru nový celek s novými významy a souvislostmi“. Nicméně tím spíše je nutné čtenáře informovat, že Blbecká poezie se mezi takovéto autorské výbory neřadí a že uspořádání knihy je výsledkem práce zmíněných editorů.

Ocitli jsme se v situaci neblahé a více než komplikované. Není jasné, jak se čeští nakladatelé a vydavatelé stavějí k práci a právům editorů, spíše se ukazuje, že na ně často neberou zřetel. Bohužel takto editoři nejen ztrácejí kontrolu nad svojí vlastní prací, ale zároveň je i zamlčován jejich podíl na literatuře jako celku – v případě Wernischovy Blbecké poezie se to například týká zpřístupnění obtížněji dostupných vydání samizdatových, kterými nepotěšila „milovníky jeho tvorby“ ani tak redakce MKP, jako zamlčení editoři.

V uvedených Jirousových a Wernischových knihách je sice alespoň zmíněno, ze kterých vydání v MKP vycházeli (což v jejich praxi zdaleka není pravidlem, jak upozornil například Jakub Říha v článku Hodina edičního katechismu), ale s edičním aparátem se zde zachází lecjak. Od otázek týkajících se právních náležitostí se tak přesouváme k hlubším otázkám etickým. Jestli má toto počínání Městské knihovny ústit v hodnověrné edice, měli by lidé za ně odpovědní celý e-katalog revidovat – pokud čerpají z edičních aparátů, měli by přinejmenším uvést jména jejich skutečných autorů. Do budoucna by měli nastínit jasný ediční plán a zásady, obojí zveřejnit a hned na začátku oslovovat a pokud možno i angažovat editory, z jejichž práce budou vycházet. Jistě mohou pokračovat i v zavedené libovůli, ale pak lze jejich počínání označit pouze jako diletantské a dle toho o něm nadále referovat.