Projít si zahradou těch, které má Kundera rád, není složité
Před 10 lety ·· Lukáš Prchal
Literární bašta recenzuje šestý svazek esejů Milana Kundery
Nakladatelství Atlantis už deset let vydává svazky starších esejů Milana Kundery v českém překladu. Šestý svazek této zatím sedmidílné řady se zaměřuje na umění románu, kterému se autor sám snaží celý život věnovat. Tento cyklus je rozdělen do tří částí (záměrně nepíšu esejů, protože druhá část není jednolitým esejem – je složena z více kratších příspěvků o různých oblastech umění).
První esej se věnuje převážně obhajobě francouzského romanopisce Anatola France. Čtenář jej ocení hlavně kvůli tomu, že se v textu objevují modelové reminiscence z Kunderova života, v nichž ukazuje, jak se seznamoval s Franceovým dílem a jak na jeho román Bohové žízní pohlížela a pohlíží francouzská intelektuální společnost. Jsou zde také výňatky z rozhovorů například s Aragonem, který (jak sám Kundera několikrát zmiňuje) napsal předmluvu k Žertu. Kundera v rámci tohoto eseje vysvětluje také svůj postoj k antikomunismu. V pasáži o humoru poznamenává: „Neboť jen smysl pro humor může odhalit nepřítomnost humoru ostatních.“ Kundera zde obhajuje Franceův humor, ale obhájcem humoru být vlastně nemůže, neboť sám smysl pro humor postrádá. A dostává se také k myšlence, že Franceův román bude vždy lépe chápán v zahraničí než doma – snad to tedy platí i v případě Kunderových románů.
Ve druhé části, v dialogu, který připomíná ódu, autor vysvětluje přínos Rabelaisova velkého románu Gargantua a Pantagruel, který obrodil evropskou literaturu. Jsou to myšlenky slyšené i psané, podané jednoduchým, nestrojeným jazykem. Mám ale pocit, že kdykoliv autor narazí na něco zásadního a snad i hodného rozvinutí či hlubšího vysvětlení, odvrátí se a přejde k něčemu jinému. Ve druhé části připomíná také výstižný proslov Věry Linhartové o exilu, vzpomíná na emigraci Škvoreckých, vysvětluje, kde pro něj leží jeho vlast, vzpomíná, jak byl omámen Listopadovou symfonií Oscara Milosze a hovoří o uhranutí poezií.
Na příkladu velkých autorů Kundera připomíná vývoj románu. O jednom z nich, Malapartem, pojednává závěrečný esej Kůže: Arci-román, který rozebírá romány Kůže a Kaput a na prvním z nich ukazuje modernitu románu. Esej také výstižně reflektuje vývoj a proměnu poválečné Evropy.
Za velmi povedený považuji asi nejpatetičtější esej Přátelství a ne-přátelství. Líčí sváry, rozchody a nová sbližování mezi spisovateli, kteří se navzájem vzdálili kvůli politice. Připomíná i Hrabala a jeho dlouholetou apolitičnost, pro niž byl v nemilosti na obou stranách.
„Dívám se na fotografii René Chara vedle Heideggera. Jeden slavný jako resistant proti německé okupaci. Druhý opovrhovaný kvůli sympatiím, které v určitém okamžiku svého života choval pro rodící se nacismus. Fotografie pochází z doby po válce. Vidíme je zezadu; oba mají na hlavě kšiltovku, jeden je vysoký, druhý malý, kráčejí lesem. Mám velice rád tu fotografii.“
V souvislosti s tímto citátem bych si dovolil vytknout autorovi jeho, mírně řečeno, podivný slovosled (objevuje se místy i v jeho románech), který není ani inovativní, ani umělecky účinný a významově funkční, například: „Na zpáteční cestě E. nás vzal do svého auta a rozmluvil se o Bohumilu Hrabalovi…“ Další příklady viz ukázka z knihy.
Projít si zahradou těch, které má Kundera rád, není nijak složité. Vše je psáno jednoduše, autor nezabíhá do přílišných detailů a text rychle postupuje. Myšlenkově však nepřináší téměř nic nového.
