LITERÁRNÍ BAŠTA

DOBRÉ ČEŠTINY

Predátorské konference

Před 5 měsíci ·· Nicole Rebeka Snová

V posledním roce jsem se zúčastnila většího (rozuměj nadměrného) množství konferencí, a protože nechci nikoho urazit, pomlčím o jejich názvech i tematickém zaměření. Popravdě jsem si až donedávna naivně myslela, že se predátorství týká jen pseudoodborných periodik a že heslo „kvantita nad kvalitou“ nezasahuje do akademických diskusí. Avšak ani konference se nevyhnou fraškovitosti – bohužel. Jestliže si nyní spojujeme rozpad Rakouska-Uherska s kafkovsky nepřehledným byrokratickým aparátem, nás si příští generace zapamatují podle groteskního a absurdního počínání ve vědecké sféře.

Nejdůležitější je vše dobře načasovat: musíte si pro organizátory s předstihem vymyslet pádný důvod, který vám sice nebrání na konferenci vystoupit, ale jenž vám zároveň zabraňuje zdržet se po celou dobu. Je také příhodné, aby vám tato záminka neumožňovala vystoupit hned ráno, kdy se neúčastní téměř žádní posluchači ani akademičtí pracovníci. Pokud se závěrem konference udílejí ceny, chybějí dokonce někteří porotci. Nesmíte také znervóznět, když váš příspěvek zařadí organizátoři do bloku poezie, přestože se chystáte mluvit o novele – co se týče žánrového určení, ani moderátor se vždy netrefí správně. Když skončíte s přednesem, váš výkon doprovodí frázemi „To bylo velice poučné“ nebo „Děkujeme za osvětlení … [libovolně doplňte]“. Většinou si však vyslechnete „Děkujeme za splnění časového limitu“, a to na sebe můžete být pyšní, protože jste vyhověli nejpodstatnějšímu kritériu hodnocení kvality příspěvků.

Nenechte se zmást záludnostmi typu „Vzal/a jste ve své práci v potaz … [doplňte jméno autora, ideálně známého jen odborníkům s dvacetiletou praxí v oboru]“ nebo „Doporučuji vám, abyste si přečetl/a … [doplňte jméno autora, který je naprosto irelevantní pro vaše vědecké bádání]“, jež jsou pronášeny jen za tím účelem, aby potvrdily hierarchicky vyšší postavení akademika, popřípadě zamezily další debatě. Je to pořád lepší varianta, než když vás organizátoři pokárají za nedostatečnou komunikaci („Svou účastí dokazujete, že jste bohemisti se zájmem o literaturu, tak se ptejte“ – chudáci slovenisti, s jejichž aktivitou se na konferencích nepočítá). Někdy musíte naopak čelit výpadu hned několika oponentů najednou. Přestože fenomén, o němž referujete, nespadá do okruhu jejich vědeckého bádání, podobnost názvů (romance, novoromantismus) jim velí váš příspěvek náležitě zkritizovat. Z podobné konfrontace vyváznete se silně pošramocenými nervy, ale akademici jsou spokojení, neboť si ověřili, že se v ofenzivě mohou plně spolehnout na své kolegy.

Své přátelství dále utužují významnými pohledy, špitáním a chichotem ve chvílích, kdy zmíníte literaturu, ze které jste čerpali, nebo jméno svého školitele – proč nevyhovují jejich nátuře, vám akademici bohužel nesdělí, protože jde o záležitosti čistě interní. Občas je pletichaření zaměstná natolik, že diskusi přestanou věnovat pozornost; jindy kladou všem přispěvatelům evergreenovou otázku „Můžete nám vysvětlit, jak se váš příspěvek vztahuje k tématu konference?“ (což nečekáte, neboť předtím schvalovali vaše anotace) nebo „Jak název vašeho příspěvku koresponduje s tím, o čem jste právě hovořil/a?“ – tehdy je nejpříhodnější odpovědět „Název má být především atraktivní“, jelikož proti takové odpovědi nelze nic namítat. Lze také přizpůsobit obsah příspěvku, aby ve všech ohledech odpovídal tematickému záběru konference (varování: má-li konference název Pýcha a předsudek literatury pro ženy, není vhodné dávat „pýchu“ a „předsudek“ do každé věty). Nemusíte se obávat, jestliže perfektně neovládáte výslovnost jména autora, jehož dílu se věnujete ve své diplomové práci – akademici vás na správnou výslovnost nápadně upozorní. Pokud však stále budete vyslovovat [rimbaud] namísto [rembo:], ozve se jiný z posluchačů, již značně znejistělý: „Zajímalo by mě, zdali [rimbaud] nebo [rembo:] …“ Takže napříště raději oba dva.

Dnes již není nutné mít příspěvek sepsán (a to ani rámcově), a proto mnozí z přednášejících pouze komentují bodovou prezentaci, jejíž úroveň navrací posluchače do gymnaziálních let. Polovina z dvacetiminutového času připadne na převyprávění děje a uvedení do kulturně‑histo­rického kontextu. Přispěvatelé se také prozíravě uchylují ke schématům a prostorovým modelům – prezentace vypadá velmi fundovaně, ve skutečnosti však přednášející namísto odrážek přidal dvě šipky, rozdělil text na tři sloupce a nakreslil trojúhelník. Výjimečné nejsou několikastránkové tabulky mapující textové změny půl tuctu děl v rozmezí více než deseti let, které by skvěle fungovaly jako příloha bakalářské práce, ale za předpokladu, že je cílem příspěvku osvětlit autorovo experimentální uchopení konkrétního motivu, působí samoúčelně. V akademických kuloárech mimoto koluje poučka, že každé příliš‑obyčej­ně‑znějící slovo je zapotřebí nahradit odborným termínem, a to nejlépe z jiného oboru (permutace, screening). Pokud tyto termíny použijete, musíte znát jejich význam, abyste potom na přímý dotaz neodpovídali, že adaptace je forma experimentu, jež má blízko k variaci.

Ale existují i jiné strategie, jak účinně zmást akademika: na svůj příspěvek můžete našroubovat teorii všeobecně uznávaného myslitele a poté stačí předstírat, že jeho premisy korelují s vašimi závěry. Není nad to, přehltit prezentaci humornými anekdotami ze života autora – znuděné účastníky konference potěšíte, a navíc odvedete pozornost od vlastního přednesu. Jestliže jste si pro svůj příspěvek vybrali nezáživného pisatele, doporučuji přidat dva zábavnější, případně náhodně propojit několik epoch, abyste prokázali široký rozhled. Analýze jednoho díla se zpravidla věnovat nelze, protože by to od účastníků konference vyžadovalo podrobnější studium daného autora, což je samozřejmě při třiadvaceti přispěvatelích neproveditelný ú­kol.

Absurdní drama vrcholí v okamžiku, kdy je z tohoto množství přispěvatelů oceněna téměř polovina, tj. deset lidí, a každý z nich si může tento úspěch vepsat do životopisu, ačkoli jeho příspěvek nebude nikde k vidění. Všichni si tak splní povinnost a nemusejí se bát, že by neodbornost příspěvků poukázala na nevalnou úroveň konference. A aby se zvýšila společenská prestiž této události, zvítězí příspěvek, který je naladěn na současnou módní vlnu biodiverzity, migrace, feminismu, transgenderu atd. O primárním zacílení konferencí vypovídá jejich závěrečný průběh: kvapem dopovědět, vyhodnotit (o hodinu dříve oproti oficiálnímu programu), vyfotit se s kupou knížek od sponzora, spakovat se, dopít kafe a ať už jste pryč.

Nenabízí-li se opravdu efektivnější způsob, jak získat od státu natolik potřebné finanční prostředky, přiznejme si na rovinu, s jakým záměrem to vše činíme – vyhneme se tak mnohým zklamáním. Má-li být diskuse ve veřejném prostoru pouhou show pro úřady, které hledí na počet příspěvků, předaných ocenění, zastoupených institucí a zahraničních účastníků, a podle toho pak rozhodují o přidělení, či nepřidělení grantu, nestačilo by se naoko sejít, udělat pár pěkných fotografií a napsat si hezké hodnocení? A v případě, že zatoužíme po živé debatě o literatuře, zajdeme si s kolegy na pivo.