Přechod pro chodníky
Před 10 lety ·· Markéta Kořená
„Tady je chodník, nemáte tu s tím co být!“ snažila jsem se překřičet čelní sklo nákladního automobilu Tesco, který mě zrovna praštil zpětným zrcátkem do hlavy. Druhá rána, tentokrát dveřmi, a odpověď na sebe nedaly dlouho čekat: „A kde mám asi jako parkovat, vy chytrá?“
Tak výstižné oslovení a případně formulovaná otázka mě vyvedly z konceptu; jako vždycky jsem odešla se sklopenýma ušima a teprve na zastávce tramvaje při dlouhém čekání začala shromažďovat argumentační munici, která by mi zajisté zaručila vítězství. Tramvaj přijela, já se bezpečně usadila, a vtom zahřmělo: „V rámci zvýšení bezpečnosti upozorňujeme, že na přechodu pro chodce nemá chodec přednost před tramvají.“ Tak proč se to doprčic nejmenuje přechod pro tramvaje? A co vlastně je pro chodce, když ani přechod, ani chodník?
V hlavě mi začaly defilovat všechny výjevy bezpráví: auta zarytá čumákem tak hluboko do chodníku, že ani hubená matka s kočárkem nemá šanci se prosmeknout, natož tlustý otec-chodec; oblaka smradu vycházející v zimě z výfuku auta, tentokrát zadkem vystrčeného na chodník, tak dlouho, než majitel smraďocha rozpustí ledové květy na skle a prozře; troubení a najíždění na chodce, který nestihne ve vymezeném čase přeběhnout přes zebru; zledovatělé pěší cesty, „které se v zimě neudržují“; zčistajasna končící chodníky „z důvodů stavby“ opatřené cynickou cedulí: Děkujeme za pochopení. Neděkujte, nechápu, nerozumím společenským smlouvám a natruc jdu si domů číst Sny samotářského chodce.
Nemohu vytáhnout paty na ulici, aniž bych všude okolo sebe neviděl nějaké trýznivé předměty. […] Když vyjdu ven, toužím po venkově a po samotě, ty je však nutné hledat tak daleko, že dříve, než si mohu svobodně vydechnout, potkám po cestě tisíce věcí, jež mi sevřou srdce, a než se mi podaří dojít do útočiště, které hledám, strávím polovinu dne v úzkosti. Jsem však alespoň šťastný, že mě mou cestu nechají dokončit…
Zjištění, že už v 18. století byla chůze po městě náročná disciplína, mě trochu upokojilo. Alespoň do chvíle, než jsem zjistila, že čeština v té době (na rozdíl od francouzštiny) ještě neměla slovo chodník. Tedy měla, ale k pojmenování jiné skutečnosti: „Výraz chodník byl ovšem i v staré době znám, ale ve významu, jaký má nyní slovo chodec; tak se též uplatňoval v složeninách obvyklých dnes pouze v odborném názvosloví, např. mimochodník.“ (Luděk Bachmann: Slovo stezka a souznačné názvy v češtině, Naše řeč, ročník 45/1962, číslo 5–6) Ani další závěry, k nimž český dialektolog ve své studii dospěl, nevěstí pro pěší nic dobrého: slovo chodník ve významu „vyvýšená část ulice vyhrazená chodcům“ se totiž ujalo počátkem 19. století vlivem beletrie, neboť „v obrození bylo oblíbeným básnickým prostředkem“.
Závěr je jasný, dokonce vědecky podložený: Berouce nám chodníky, berou nám poezii.