Pozdrav pro JEF
Před 8 lety ·· Daniela Iwashita
Dnes jsem na facebookovém profilu Jaroslava Erika Friče našla zprávu a výzvu jeho přítele:
V sobotu jsem byl v nemocnici za přítelem Erikem Jaroslavem Fričem. Právě ho odpojili od umělé ventilace, takže začal dýchat sám, bez podpůrných přístrojů. Erik jde nyní po cestě, která se podobá ostří velmi, velmi ostrého nože. Můj pohled na něj byl místy mlhavý, neboť do očí se mi vháněly slzy. Jednou rukou jsem lehce svíral jeho vyhublé ruce a druhou jsem ho hladil po hlavě a tiše mu říkal: příteli, příteli můj. Chtěl jsem mu toho říct mnohem víc, ale nedostávalo se mi slov. Erik byl skvělý a poctivý člověk, básník, bohém a dobrý parťák do hospody. Byl zakladatelem a pořadatelem hudebních festivalů a založil vydavatelství Vetus Via zaměřené výhradně na poezii. Toto jen zlomek jeho aktivit. Jeho přátelé zejména z Brna ho znají jistě nejlépe.
A já chci věřit, že všechno, co kdysi byl, opět bude. Erik leží na oddělení JIP a starají se o něj skvělí lidé, kteří vědí, co Erik pro nás znamená. Ošetřující lékař mi sdělil, že každá návštěva někoho, koho Erik opravdu znal, mu rozhodně neublíží, ba naopak. I když zdrcen zdravotním stavem přítele, neodcházel jsem kupodivu se slzami v očích, neboť vědomí, že ošetřující lékař je náš společný přítel, muzikant a hlavně špičkový odborník, mi dává sílu věřit a naději. Přátelé, pojďme tento pátek 24. 7. ve 20 hodin myslet na Erika, aby se vrátil k nám. A svou touhu podpořme panákem slivovice. Já osobně si dám dva. Eriku, myslím na Tebe každý den a v pátek si připiji na Tvé uzdravení a na Tvoji cestu domů. Příteli. Standa G. Pitaš
Jaroslav Erik Frič léta prokazuje přátelství i nám, kteří ho jako člověka známe spíš zdálky. V nakladatelství Vetus via vydal (a mladším z nás umožnil poprvé číst) řadu textů Jakuba Demla, prózy Jana Balabána a nové sbírky Ivana Martina Jirouse… V revui Box, kterou redigoval Jiří Kuběna a od roku 2003 Jaroslav Erik Frič, i po letech nacházíme stále platné texty. Takové je i Fričovo vlastní slovo, které můžeme číst na jeho blogu (část vydalo knižně nakladatelství Dauphin pod titulem Psáno na vodu palbou kulometnou v roce 2013, na letošní rok je ohlášen druhý díl).
Nedávno jsem se díky knihovně Libri prohibiti ze studijních důvodů seznámila s rukopisem Ivana Martina Jirouse (Zápisky) Z mrtvých domů, dedikovaným Janu Zahradníčkovi. Je to svědectví – z větší části záznam rozhovorů – o Jirousových vězeních. Po prvním (ne dost pozorném) čtení mě napadlo, že by o něm měl vědět Jaroslav Erik Frič, o němž v úvodu Ivan Martin Jirous mluví s láskou a úctou jako o jednom z nejbližších přátel. Začala jsem text opisovat, ale na konci druhé stránky, za níž začínají záznamy rozhovorů, jsem v závorce našla tři písmena, která jsem napoprvé neměla přehlídnout: „zapsáno z rukopisu, na Smíchově, Nádražní 28, 20. 12. 2010 večer, před mým odjezdem do Brna – pozn. jef.“
Jaroslav Erik Frič tedy text nejen četl, ale také zapsal, jakožto budoucí vydavatel Zápisků. I to svědčí o jeho službě. Nemám jeho svolení, nemám svolení dědiců Ivana Martina Jirouse ani knihovny Libri prohibiti, a tak je předem prosím o odpuštění, že nakonec ocituji alespoň onen úvod, který je zároveň pozdravem a vyznáním Ivana Martina Jirouse Jaroslavu Eriku Fričovi. Buďme s ním nejen dnes v osm hodin večer.
- -
Ivan Martin Jirous
(Zápisky) Z mrtvých domů
Janu Zahradníčkovi
Když jsem se vrátil z Valdic, řekl mi po nějakém čase (nechal mne odpočinout) Jiří Daníček: „Měl bys o tom napsat. Protože tam, kde jsi byl, nebyl v těch letech nikdo, kdo by byl schopen podat o tom svědectví.“
Mám dojem, že jsem Jiřímu zdráhavě slíbil, že se o to pokusím. Neudělal jsem to z několika důvodů. Jedním z nich byla moje lenost (acedia, málokdo si dnes uvědomuje, že je jedním ze sedmi smrtelných hříchů), mé opilství (obžerství – gula), další ze smrtelných hříchů, cudnost, jež mi v lepších stavech mé mysli zabraňuje ukazovat světu, jak jsem býval ušlechtilý (doufám, že byla vyslyšena moje modlitba v Labutích písních – a nejtěžšího mezi hříchy prosím Tě zbav mne totiž pýchy). Pýcha – superbia je podle mne po sebevraždě hřích nejsmrtelnější. Nicméně před pěti lety jsem slíbil příteli z nejbližších – Eriku Fričovi, že zbytky vzpomínání na leta věznění napíšu. A Erik dostal od ministerstva kultury (tenkrát byl v jeho čele Pavel Dostál) pro své nakladatelství Vetus via grant – a já jsem současně dostal velký peníz – snad si pamatuju dobře, že to bylo čtyřicet tisíc korun. Jenomže leta plynou a já jsem nenapsal ani řádek. Mám pocit, že Erik s tím měl nějaké potíže, dostal grant na knihu, kterou nevydal. Nemohl za to – a jeho ušlechtilosti budiž přičteno, že mi to nikdy nevyčítal.
Několikrát jsem zmínil v rozhovoru v novinách svoji dlouhotrvající depresi – a opakuju to často těm, kteří se mne ptají, proč jsem tak dlouho nic nenapsal. Nevychloubal jsem se tím – říkal jsem: můžu jenom doufat, že se to změní. Nedávno se mi dostalo cti, že mi udělili Cenu Jaroslava Seiferta. A k překvapení mnohých – nejen mému – při udílení ceny krásnou řeč pronesl Roman Pospíšil. Mluvil o tom, že peníze s cenou spojené, jež mi jeho forma Pioneer Investments věnovala, jsou splátkou dluhu, který vůči mně cítí on i jeho spolupracovníci. Dojalo mě to i zaskočilo. Uvědomil jsem si, že i já dlužím Jiřímu Daníčkovi, Pavlovi Dostálovi, Romanu Pospíšilovi a mnoha dalším bližním cosi podstatného. Nespočívat a neválet se na stéblech polní trávy, nýbrž konečně splnit ten dávný slib. Jenom vás prosím, abyste mne nesoudili podle nepochybně chatrného výsledku.
Ut desint vires, tamen laudanda est voluntas. („I když se nedostává sil, snaha si zaslouží chválu.“ Ovidius, Epist. ex Ponto 3.4.79)
