LITERÁRNÍ BAŠTA

Připomenout zde Nerudu se sluší i z podstatnějších důvodů: dlouho už totiž v české literatuře nezazněly tak dojemné a procítěné sociální akordy jako v Nuselským punku; a ani připomínka Šaldova výroku o odvaze „učinit slova nemytá a nečesaná posly věčnosti“ není tak absurdní, jak by se mohlo zdát, a není míněna ani trochu ironicky.

Těch akordů není pravda mnoho, melodie knihy je jednoduchá, stejně tak kompozice a syntax, jak se sluší na punk. V duchu tohoto životního a hudebního stylu autor omezil i slovní zásobu na minimum, s maximálním podílem vulgarismů samozřejmě. Dvaaosmdesát kapitol, z nichž málokterá přesáhne dvě stránky, drží pohromadě autorský vypravěč, striktně vymezený prostor Nuslí – jejich synekdochou a srdcem vyprávění je hospoda Na Závisti –, časové ukotvení děje v nedávné současnosti a ponorná zápletka, v níž jde o spravedlnost a velkou úrodu marihuany. Kapitoly jsou ovšem formálně strukturované jako samostatné texty – povídky (většina jich začíná dialogem ve výčepu Na Závisti a všechny končí refrénem: „Srát na to.“) a stejně je můžeme bez újmy i číst.
 

foto: Pavel Reisenauer
 

„V Nuslích bydlí hodně obyčejnejch lidí“

Ačkoli jsem se snažila nadšení z prvního čtení knihy usměrnit případnou námitkou, že možná vyvěrá spíš z mého lokálního patriotismu a z elitářského fandění subkulturní tvořivosti než z uměleckého zážitku, při dalším čtení nepominulo, ba ještě narostlo. Zachutnalo mi autorovo balancování na hraně romantismu a realismu, které ho sice občas zažene k tak tak únosnému sentimentu (milostné výlevy nad ztracenou láskou jsou až moc načichlé trávou), ale také je zdrojem patosu, bez nějž by se fiktivní život nuselských postaviček protloukajících se reálným životem sesul do nicoty.

V sobotu ráno jsem byl u Botiče. Stál jsem na mostě u Kapitulský a koukal, kde je Králík. Dorazil.

Měl necky, zašpuntovaný, měl takový ty plavky, co maj pruhy a kšandy, a mával na mě.

„Neckyáda, Džudo. První ročník.“

Bylo mi ho líto. Moc líto. Vůbec neregistroval, že tam nikdo není. Žádný stánky, žádný davy lidí, žádnej vejvar, nic. Pouze prázdno a pusto a beznaděj a kolem domy, z jejichž oken už kdysi dávno někdo neznámej vykřičel zoufalství svý i těch druhejch.

Nased do necek, odrazil od břehu a zmizel. Ani mi nezamával. Soustředěnej na to, co přijde.

Už jsem ho nikdy neviděl. A myslím, že už ho ani nikdy neuvidím. Netuším, jestli doplul tam, kam chtěl, ale doufám, že jo. Zasloužil si to. A jestli je někde pod hladinou, na furt a bez naděje, tak mu holt ten jeho poslední sen nevyšel. Srát na to.

Tam, kde Gogol nebo Maupassant svým nešťastníkům dopřáli pomoc strašidel a přízraků, Dickens šťastnou shodu okolností, Balzac výdrž a Durych přízeň Panenky Marie, se autor Nuselskýho punku osmělil vyslat svého hrdinu Džuda jako rytíře smutné postavy, aby zasáhl ve prospěch dobra a alespoň trošku přibrzdil vítězné tažení nespravedlnosti.

„Starej Sáček umřel.“

Koráb do sebe obrátil panáka. Dal jsem si taky a ubalil jointa. Někdy se ty dny docela serou.

Sáček byl bezdomka. Malej, zaplátovanej, slušnej. Bydlel za Jivenskou u Botiče v něčem, co snad kdysi byl zahradní altán. Snažil se přežít. V jeho bytě žil syn. Vždycky s nějakou štětkou. Střídaly se tam rychlejc, než dokážete mrkat. Sáček měl jedinou starost. Sehnat něco k jídlu. Dostával sice důchod, ale ten si bral jeho syn.

Hodně epizod vypráví o starých lidech. O tom, jak je pronásleduje minulost, jak je okrádají vlastní děti, jak nemůžou vyjít s důchodem, jak se bojí umřít i žít, a tak radši jenom nenápadně mizí, protože na funus by stejně neměli. Příběh starého Sáčka se uzavře jako jeden z mála nuselských osudů happy endem, dočká se nejen pohřbu, ale i spravedlnosti.

Šli jsme s Korábem Sáčkovi na pohřeb. Složili jsme se na něj. Závist i okolní knajpy. Měli jsme toho dědu rádi. Čerstvě vykopanej hrob. Zvlhlá hromada hlíny syrově voněla. Spustili rakev do hrobu. Bylo nás tam dost.

V Nuslích bydlí hodně obyčejnejch lidí, co maj ještě rádi svý bližní. Akorát že jsem neviděl jeho syna.

Nikde jsem neviděl ten jeho zasranej xicht. Kurva, dyť mu umřel fotr.

Nakonec se syn (gel ve vlasech, vytuněnej jak prostitut) objeví a Koráb mu zlomí nos. Jaká úleva! Co na tom, že ve skutečném životě to takhle většinou nekončí. V tom je přece ta nerudovská odvaha učinit slova posly věčnosti – nenechat je jen konstatovat každodenní bolest, ale přimět je, aby ji proměnila v naději. A autor Nuselskýho punku podle všeho na tuhle schopnost jazyka vsází. Je to patrné ve stavbě věty, odstavce, jednotlivých kapitol-povídek i celé knihy.

Před obědem přišla Kománková. Stará babka. Bydlela v Bartoškový. Z okna koukala na zrušený odstavný koleje. Každej měsíc se snažila vyjít s důchodem. Kdyby měl měsíc tři tejdny, tak by se jí to možná občas povedlo. Takhle byla věčně v mínusu.
 

foto: Pavel Reisenauer
 

Nuselský dandy

Asi se nelze spokojit s autorovým vysvětlením, že ta rychlost a stručnost jeho knihy je dána vnějšími okolnostmi: v jednom rozhovoru Green Scum říká, že Nuselskej punk vznikal v hospodě Red Hook, kde na psaní neměl potřebný klid. Jeho autorský styl ovšem není produkt náhody, ale spíš talentu, cílevědomé intelektuální práce a značné čtenářské zkušenosti. V tomtéž rozhovoru o kousek dál ostatně sám prozradí, že není žádný literární naivka: „Já takhle píšu, nemám rád dlouhý souvětí, nechci psát vatu, vycpávky, hodně proškrtávám. Nejlepší věta je o jednom slově. To samozřejmě nejde, ale píšu tímhle stylem.“

O Scumově jazykové a narativní kompetenci svědčí i výborné dialogy, v nichž se posouvá děj a fixuje topografie a atmosféra Nuslí.

Zapálil jsem si cigáro. Pořád tý storce něco chybělo. Koráb se zavrtěl a pokračoval.

„Udělal jsem se Žaludem obchod. Von sundá Kiwiho a my se mu odvděčíme.

„Kdo my?“

Tráva se probral.

„No, my tři. Prvák se mu postaráme o rodinu. Kdyby měly děcka nějaký problémy.“

„Koráb, von má těch fakanů sedm. Ty maj problémy, jen co ráno rozlepěj oči.“

„Jasně, Džudo. Nebudem s nima chodit do školy. Prostě jen když bude nějakej větší průser. Žalud ví, že nejsme vedoucí ze skautu . Spíš de vo to, že jako nebudou sami.“

Dokouřil jsem a zapálil si další.

„Dobrý, Koráb, Teď ještě doraž ten zbytek.“

A stejně funkční je i pojmenování postav. Mnohé z nich mají přezdívku, která metaforickou či metonymickou zkratkou odhaluje kus lidského osudu a často předznamenává i jeho tragickou nebo humornou pointu: Tašunka umře pro svou lásku k indiánům, Melantrich obírá lidi ve svém antikvariátu, Babica krade a vaří psy, Širón sní, že bude taxikářem, Hulk je předimenzovaný svalovec, který mlátí vlastní ženu, Tráva žije jen trávou, Pípa je chlap, co si pro jistotu zřídí hospodu doma v obýváku, a „Kiwi je kunda“, nepřítel, antagonista, který drží hlavního hrdinu Džuda ve střehu. Bez jeho zákeřnosti by vypravěč trčel zhulený ve výčepu Na Závisti a neměl o čem vyprávět. A to by byla škoda, protože to opravdu umí.

Neumím posoudit, zda je Scumův životní a umělecký postoj pravověrně pankáčský, ale jeví se mi, že má možná něco společného s dandysmem, o jehož přínosu pro literaturu nemůže být pochyb. Možná je autor Nuselskýho punku postmoderní dandy. Možná ne. Srát na to.
 

foto: Pavel Reisenauer
 

Poznámka pod čarou

Všichni ti, kdo chtějí, aby se jim říkalo rafinovaní, neuvěřitelní, krasavci, lvi nebo dandyové, jsou z jednoho a téhož rodu, všichni se vyznačují týmž odporem a vzpourou, všichni jsou představitelé toho, co má lidská pýcha v sobě nejlepšího, představitelé dnes tak vzácné touhy potírat a ničit trivialitu. Právě z toho pramení u dandyů ten povýšený postoj kasty, vyzývavé i ve svém chladu. Dandysmus se objevuje zvláště v obdobích přechodu, kdy ještě demokracie není všemocná […]. Ve zmatku těchto dob několik lidí, vyvržených, znechucených, zahálejících, ale plných vrozené síly, pojalo úmysl vytvořit jakousi novou aristokracii, nevyvratitelnou tím spíše, že bude založena na nejvzácnějších, nejnezničitel­nějších schopnostech a nebeských darech, jež nelze získat prací ani penězi. Dandysmus je poslední výtrysk heroismu uprostřed úpadku… (Charles Baudelaire: O dandysmu)