LITERÁRNÍ BAŠTA

DOBRÉ ČEŠTINY

Poučme se od rytířů kulatého stolu

Před 2 lety ·· Daniel Kubec

Literární bašta recenzuje epickou učebnici francouzštiny Příběhy rytířů kulatého stolu

 

Středověké romance Chrétiena de Troyes patří do literárního kánonu, zároveň položily základy světoznámého mýtu o rytířích kulatého stolu. Je proto až trestuhodné, že v českém překladu z artušovského cyklu vyšel pouze rytířský román Cligés (Praha, Odeon 1967). Vydání Příběhů rytířů kulatého stolu by se mohlo stát literární senzací, pokud by tedy nešlo jen o adaptaci artušovských příběhů pro potřeby učebnice francouzštiny.

Rozčarování, které jsem při tomto zjištění zažil, jsem již naznačil ve svém fejtónku zaměřeném na knižní adaptace knih, ovšem právě u Příběhů rytířů kulatého stolu uznávám i opodstatnění takového přepisu. V knize naleznete příběh Lancelota, dozvíte se, proč se mu říkalo rytíř s károu, sledujete jeho putování za záchranou královny Guinevry z pařátů proradného Méléganta. Následuje dobrodružství Yvaina, který se pro změnu nazývá rytíř se lvem. V mnoha soubojích si musí vybojovat zpět svou čest, kterou ztratil, když nedodržel slib daný své paní. I když jde o přepis původní látky a kniha je bilingvní, text zachovává některé původní formulace i středověké motivy. Každou kapitolu doplňují navíc cvičení a testy z francouzštiny pro samouky.

V době vzniku Chrétienových romancí (žil asi mezi lety 1130–1183) se začala na Pařížské univerzitě rozvíjet vzdělanost. V rétorice se učenci vzdělávali čtením zejména Horatia, Cicera či Seneky. Mezi důležité texty patřily i trojské eposy; studenti soutěžili v tom, kdo nejlépe zpaměti citoval Iliadu. Zároveň ve středověku prakticky neexistovalo autorství, což dokládá množství původců textů, kteří tehdy přepsali právě látku artušovských legend (rané velšské legendy, ve kterých se notně inspiroval Geoffrey z Monmouthu, na něhož navazoval Chrétien, kterého rozvádí Geoffroy de Lagny, vše uceluje Thomas Mallory, jehož pak zpracovávají a vykrádají autoři až do dnešních dnů). A tak se snad ani nakladatelství Edika nemuselo obávat přepsat Chrétienovu verzi legendy, když tak učinili i mnozí před nimi. Pravděpodobně se tvůrci nové interpretace inspirovali i středověkými pedagogickými praktikami a rozhodli se rozvíjet znalosti francouzského jazyka na příbězích vycházejících z klasické látky.

V tomto smyslu Miroslava Ševčíková, která texty přeložila a upravila, nejenže odvádí záslužnou vzdělávací práci, ale také nás seznamuje s příběhy Lancelota a Yvaina. Původně veršovaný text je převeden do prózy, značně zkrácen a dějově zhuštěn. Popisy jsou minimalizovány, často čteme pouze informace nezbytné k pochopení děje. Na několika místech autorka provádí jen výčet stručně popsaných scén, například když se Lancelot díky pomoci celé řady sličných panen blíží ke svému cíli. A ačkoli se tento příběh v originálu odehrává na velmi širokém prostoru, dovedla ho autorka českého překladu stáhnout do několika odstavců.

Avšak díky minimalizaci textu některé popisy fungují i výstižněji, například charakteristika proradného Méléaganta. Během rozhovoru se svým otcem o sobě prohlásí: „Buďte si chrabrý a čestný, když se vám to líbí, a nechte mne být krutý.“ Na některých místech ovšem z bezpříznakového jazyka nápadně vybočují i pozůstatky formulací středověkých rytířských eposů. Například když se Lancelot poprvé potká s Guinevrou a záhy se s ní musí rozloučit, protože ona odchází do komnaty: „Jeho oči by rády vešly za ní, ale musí zůstat za dveřmi. Zato jeho srdce vchází s ní.“

Celý text navíc slouží i jako vzdělávací materiál pro pokročilé studenty francouzštiny. Na konci každé kapitolky proto nalezneme sérii cvičení zaměřených na porozumění textu, slovní zásobu a gramatiku. Vzhledem k dějové lince knihy zůstává skutečnou záhadou, jestli toto obohacení slovní zásoby člověk užije v běžné konverzaci. Slova popisující lidské tělo (tedy přesněji ty části, které člověk obvykle používá při šermu) jsou bezpochyby určitým způsobem nosná, ostatní poslouží spíš jako lingvistický klenot, se kterým se můžete vytasit před rodilým mluvčím, až to bude nejméně čekat (bitevní kůň, přeseknout někoho vedví apod.). I přes zmíněné legrácky se kniha může proměnit ve vhodný doplněk ke studiu. I kdybyste ne zrovna často používali slova jako senešál, čest apod., přece jen vám při četbě beletristických textů uvízne v hlavě víc než při pouhém biflování gramatických pouček.

Leč na několika místech se oproti tomu snaží Ševčíková propašovat do středověké látky aktualizované výrazy. V jinak barvité promluvě obra je vylíčeno, že chce šlechticovu dceru předhodit tisícovce svých sluhů a vojáků, těm „nejšpinavějším a nejpodlejším“, kteří jí ale „nezůstanou nic dlužno. Když šlechtic slyší, že chce obr udělat z jeho dcery prostitutku, chce raději zemřít než zůstat naživu.“ Jsem si poměrně jistý, že v původním textu šlechtic použil pro prostitutku buď opis, nebo šťavnatější označení. Když ovšem máme na paměti, že texty mají sloužit k výuce, pochopíme, že Artuš pošle za zraněným Yvainem „toho nejobratnějšího chirurga“, přestože se v originále s největší pravděpodobností jednalo o felčara. Tyto výrazy ovšem působí v textu rušivě, protože větší část překladu se drží původní slovní zásoby. Navíc stavba některých souvětí je značně krkolomná.

Opravdu neodpustitelné jsou však sazečské chyby. Ještě snad lze pochopit, že mezi některými odstavci a větami jsou vynechány volné řádky, aby si odpovídalo řádkování v bilingvním překladu. V českém učebním textu však zamrzí často vynechané uvozovky či ponechané uvozovky francouzské.

Stejně jako ve středověkých textech, i v Příbězích rytířů kulatého stolu se relativizuje autorství, když do textu vstupuje adaptátor. Potřebuje totiž zdůvodnit provázání primárně Chrétienova textu, který ovšem zakončuje dovětek podle textu již zmíněného Geoffroye de Lagny. Miroslava Ševčíková se tak stylizuje jako vypravěč a podotkne: „Ale to je konec našeho příběhu, tak jak ho Chrétien, s Geoffroyovou pomocí, vyprávěl. A protože už nic víc nevědí, nechtějí k němu nic přidávat.“ Čímž se definitivně potvrzuje moje teze z úvodu: autoři učebnice se inspirovali ve středověkých postupech. Právě topos konce byl u těchto románů velmi obvyklý, neboť pisatel ukončoval své příběhy slovy, jimiž vysvětluje, že končí, aby si dopřál klidu, a brk mu padá z ruky, nebo se dokonce můžeme dočíst, že se jeho múza unavila. Proto i tomuto textu dopřejme, že užívá tento postup záměrně a v několika rovinách navazuje na středověkou epiku. Stejně tak bohulibě plní svou učební funkci, která odpovídá středověké stylistické tradici. Snad inspiruje i jiného nakladatele, aby příběhy Lancelota, Yvaina či Percevala vydal česky, nezkráceně a ve verších.


Chrétien de Troyes, Miroslava Ševčíková

Příběhy rytířů kulatého stolu

Vydalo nakladatelství Edika,

Brno 2015,

136 stran.

Úryvek z knihy