LITERÁRNÍ BAŠTA

Malá Strana byla již pro Jana Nerudu (a později Karla Pecku) okouzlujícím místem plným příběhů. Andrej Gjurić se nechal touto pražskou částí okouzlit natolik, že si v ní vysnil a vymyslel svět plný pohádkových bytostí – ty čtenářům představuje ve čtyřech příbězích, příznačně spjatých se čtyřmi ročními obdobími. Své pohádky zasazuje do konkrétních ulic, domů a míst, středobodem je mu však vždy Kampa, kde stojí také dům s domovním znakem modré lišky. Gjurićovo vykreslování prostoru a atmosféry starých domů, zahrad a zákoutí podél Vltavy je natolik podmanivé, že máte pocit, jako by se zastavil čas – a to i přestože jsou příběhy poměrně dějové. Značná část příběhů je postavena právě na konkrétním místopisu. Na přebalu knihy je sice mapa, avšak natolik abstraktní, že by měl s jejím rozluštěním problém leckterý dospělý čtenář, natožpak ten dětský. Bez znalostí toho, kde je Kampa, Čertovka nebo Barrandov kniha ztrácí na svém kouzlu, a čtenáře tak přímo nutí vydat se na procházku Prahou a zastavit se u míst, kde se objevuje mlžný kůň Kajetán nebo některý z pražských vodníků.
 

Vodníci a ti druzí

Hlavními postavami jsou především vodníci. Navzdory tomu je vypravěčem člověk, který je součástí děje a téměř všemi ději hýbe. V Gjurićově textu je ovšem jenom jakousi spojnicí mezi lidskými a pohádkovými bytostmi, kmotrem, který nastolený problém sice řeší, ale bez vodníků by jeho pomoc byla nicotná.

Na začátku knihy seznamuje autor čtenáře se všemi pražskými vodníky. Ti mají pro pohádku signifikantní jména, začínající na stejné písmeno. Všichni ti vodníci s velmi podobnými jmény jako Vaněček, Vavřinec a Volejník tak mohou nepozorného čtenáře, a především děti, mást. Naštěstí mají ve všech čtyřech příbězích hlavní slovo pouze první dva jmenovaní. Pohádková jména nesou i všechna ostatní strašidla, skřítci a další bytosti v Modré lišce. Gjurić si ale dovolí své pravidlo několikrát porušit a jméno nahradí slovní hříčkou, která celé vyprávění osvěží a čtenáře pobaví – nejchytřejší kapr ve Vltavě se jmenuje Sólokapr a tři skřítci starající se o to, aby byla voda pitná, (ne)zakalená a její rozvod v Praze funkční, zase Pivoda, Kalivoda a Vejvoda.

Všechny postavy včetně vodníků mají jasně dané charaktery, které se v průběhu děje nijak neproměňují, jsou až pohádkovými archetypy, a dětem tak nečiní problémy pochopit jejich role a jednání.
 

Kolébající potůček

Gjurićovou nejmocnější zbraní je způsob užívání jazyka. Slovní spojení, stavba vět, jejich melodie a rytmus připomínají – pro vodníky příhodný – pomalý potůček. Pokud budou rodiče tuto knihu předčítat dětem nahlas, možná i je samé pomalu ukolébá. Čarovným a uklidňujícím dojmem působí i již zmíněný místopis a především jednotlivé detaily konkrétních míst, jež autor předkládá s takovou samozřejmostí, že dospělého ani dětského čtenáře nenapadne jim neuvěřit, byť jsou sebepohádkovější. Příběhy nejsou typickým střetem dobra se zlem, ale příkladem, jak společně překonávat problémy a pomáhat druhým, což je velice důležité ponaučení pro děti, ale i mnohé dospělé. Celá kniha získává magickou atmosféru i díky ilustracím Jana Černého, které staví na příjemných teplých barvách a jsou tajemně zamlžené, stejně jako Gjurićova Malá Strana.