Pohádka do sluchátka
Před 9 lety ·· Dagmar Plamperová
Literární bašta recenzuje rozhlasovou pohádku Violy Fischerové Jak Kuba vyzrál na Papejše
Jednou jich bylo, podruhé ne. Ono totiž záleželo… Pik a Pok jsou Papejši, příšery bivakující v rozhlasové pohádce Violy Fischerové. Rozčepýřené a chvástavé až ke kořínkům srstí. Žijí kdesi pod devátou větví panelového stromu. Inkognito. Vykukují a jsou vidět jen tehdy, když je napadne nějaká lotrovina. To zaskřehotají a tropí. Hlava nehlava, kořen nekořen. Když jejich vinou zazlobí dítě poprvé i napotřetí, po výprasku zavříská i zabrečí, Pik a Pok si zatančí. Pak zazpívají a nakonec za odměnu spolykají kopce, překopce pistáciové zmrzliny. „Poku, Poku, už svítím? Už jsem vidět? Ú-pl-ně ze-le-ně?“ Věřte mi, nebo ne, šmarjápanno jémine, že je to NÁDHERNÉ!
Je nádherné být unášen hlasy, ztrácet se v nich, dostat slinu na zmrzlinu a zapomenout, o čem je řeč. V pohádce Jak Kuba vyzrál na Papejše tomu tak je. Necháte-li se nakrásně omámit skřehotáním protagonistů, Pika Báry Hrzánové a Poka Radka Holuba, třebas si ani nevšimnete, že děj uhýbá trochu do nikam, plytký a viditelně mimo žánr.
Při poslouchání se mi vybavila studiová produkce osmdesátých let minulého století. Před očima mi probíhaly souboje dobra a zla za veselého křepčení rozmazlených princezen a Honzů, přemoudřelých, ale nikdy ne hloupých; hodokvasy polystyrenových koláčů a jitrnic, ze kterých se povětšinou vydrolí jen zemité příběhy s jasně výchovným posláním.
Jako by se poetika básnířky Violy Fischerové zalekla éteru. Rozpustila se ve snaze uchopit dětství jako předkonec nového začátku, zodpovědnějšího, zmudrovatělého, dospělého. A to se nedělá! Dítě ví, že po zmrzlinách otékají madle – ale jaká je to pochoutka! Bezva, príma, hurá! To to chutná! Dospělí zase vědí, že po pohádkách nabíhají chutě k neplechám.
Kdo nezazlobí, nesvítí! Všechno dobré dobře dopadá!
Štítky: Mluvené slovo
