LITERÁRNÍ BAŠTA

DOBRÉ ČEŠTINY

Poezie se stigmatem samoty

Před 3 lety ·· Vladěna Ptáčková

Literární bašta recenzuje básnickou sbírku Františka Lízny

František Lízna ve svých knihách dosud vystupoval jako poutník, nyní se představuje jako básník. Jeho sbírka Jak jen teskná je noc je vydatným čtením (nutno podotknout, že výběr básní i jejich řazení jsou kompozičním dílem editora Igora Fice). I když se Lízna přiklání ke krátké veršové formě, ona vydatnost je dána už tím, jak s poezií nakládá: ve sbírce najdeme přes devadesát básní, jejichž veršovou střídmost vyvažuje významová bohatost a výrazová hutnost.

Rozvolněnost veršové struktury je náležitá i z jiného důvodu – přítomný patos a výrazy, které autor volí, by dneska už těžko unesl rým a vázaný verš: „Jak jste mi blízcí, dni podzimu. Má mladost za mnou / již jen teskně mává. Opřeni o chabé útěchy letmých / rozkoší jsme promarnili tah k Boží lásce! To už / je všechno pryč a déšť těchto podzimních dní / se nostalgicky mísí se slzami opožděné, ale přece jen / přítomné lítosti.“

Vstupujeme do niterné a velmi důvěrné poezie artikulující rozpoložení člověka, který si ze srdce přeje ukočírovat své bytí, konkrétněji směr své existence. Hodilo by se zde slovní spojení „zvládnout sám“, ale právě pocit osamění je stigmatem, kterého se chce mluvčí zbavit. Je si plně vědom toho, že pokud chce ve svém poslání setrvat, nezbývá mu nic jiného než svoje osamění pokorně snášet, přestože mu působí bolest. Je odhodlaný se v tomto rozpoložení neutápět a najít si rozptýlení v rozličných radostech, které přináší život. Avšak ani v krajině, ani ve svém nejbližším okolí nenachází potřebnou odezvu; to proto, že jeho osamocení nese velmi konkrétní podobu: „Jsou podobné střetu pohledu nedotčené plaché / dívky s očima neznámého vojína jdoucího proti ní / po bulváru. Jakýmsi zázrakem byla vyňata z pádu / do prostřednosti bytí. Jak smutné jsou osudy / nezadaných, kteří stravovaným žárem jsou podobni / uschlým zkrouceným větvím.“

Neopomenutelnými motivy básní jsou zejména stesk, absence lásky, prázdnota, ale i smíření. Některé verše náladou upomínají na radostné písně, protože jakoukoliv formu lásky – v tomto případě spíš Lásky – oslavují jako posvátný dar. Vděk za dar života, úcta k pozemskému i nadpozemskému nebo posilující naděje eliminují depresivní naladění a nihilistické vyznění veršů, jaké bychom vzhledem k tématu většiny básní očekávali.

Jestliže básnickému mluvčímu pomáhají překonat úskalí života zmíněné hodnoty, nezbytnou podmínkou porozumění sobě samému je pro něj ticho, ale i „trestající“ strach. Přesněji „strachování se“, spojené s obavami a nejistotou, která je zde velice často symbolicky zastupována tmou. Neidentifikovatelné zvuky či nejisté obrysy mohou být předznamenáním hrůzy, zároveň však podněcují lidskou fantazii, která palčivě odhání vtíravou otázku, která i tak zanechá člověka bezradného – co z toho, co prožívám, je čistě lidské? Jak s tím můžu dál naložit? A ihned následuje záplava sebezpytování: Vykonávám toho dostatek? Nezůstanu tu něco dlužen? Co si počít v krajině, jejíž paměť nese záznamy lidské krutosti, a s krajinou duše, která je poznamenaná dosud nezacelenými zraněními? „Po polní kostrbaté cestě kodrcá bryčka s mrtvými těly / a suroví dozorci znásilňují ženy. Jen stromy tiše stojí, / šelestí listím a poskytují stín. Zůstávají nezhojené / rány v duši, výmoly v cestě kamením neošetřené. / Ve vzduchu jen trýzeň a bol a zápach vepřína.“

Poezie Františka Lízny je adresná, naléhavá a rozhodně v sobě nese mnoho nadčasových momentů, které promlouvají do každé doby, už jen tím, že věrně zachycují to, co se děje v duši člověka. Člověka vprostřed zdánlivě nekončící cesty – člověka chvílemi bloudivého a později nezdolného a pevného, který se drží vyznačené trasy bez jediného zaškobrtnutí a zakolísání; člověka, který je tak podobný většině z nás.

Dalo by se namítnout, že leckdy verše ztrácejí hloubku jen kvůli tomu, že v nich autor sahá po přímočarých, nepropracovaných, banálních motivech. To ale nijak neoslabuje emocionální sílu, kterou František Lízna do svých básní vložil: „Milostná slova nestačí. Sladkost se mění / v hořkost osamění, pod tíhou únavy odpadají / zdvořilostní fráze a člověk se bez zábran vysvléká / z převleku krále a stává se bezduchým, nízkým, / ubohým, opuštěným, podvedeným zvířetem.“


 

František Lízna

Jak jen teskná je noc

Vydalo nakladatelství
Vetus Via, Brno 2014,

112 stran.