LITERÁRNÍ BAŠTA

DOBRÉ ČEŠTINY

Pět otázek o Jakubu Demlovi...
pro Petra Holmana

Před 5 lety

Již za dva dny začíná konference a čtenářské setkání Cožpak to jsem chtěl, aby mne zařadili do literatury? Jakub Deml a literární tradice (viz naši tiskovou zprávu a plakát). Při té příležitosti jsme uspořádali malou anketu mezi současnými spisovateli o jejich vztahu k Demlovu dílu. Dnes přinášíme odpovědi editora, spisovatele a literárního historika Petra Holmana.

 

1. Vzpomínáte si na své první setkání s Demlovým dílem? Která jeho kniha vás nejvíc zasáhla?

Ani dnes nepřestávám děkovat naší báječné a stále milované jablonecké středoškolské češtinářce, která nám „otvírala obzory“ už od prvního ročníku, tedy hned někdy na podzim roku 1966. Kromě například Wericha a Voskovce, Hrabala, Březiny, Klímy (Ladislava! Ivana ne!), Durycha, Zahradníčka, Škvoreckého, Mňačka a dalších – o cizojazyčných autorech a českých překladech jejich děl nemluvě – padlo i jméno Demlovo. To stačilo, aby jistý zájem byl probuzen…

Snad vůbec první kniha, která se mi kdy dostala do rukou, byl výbor Rodný kraj v uspořádání Bedřicha Fučíka a Miloše Dvořáka z roku 1967. Vše ve Dvořákově doslovu Básnické drama Jakuba Demla bylo pro mě objevem zásadního významu, jakýsi první, prvotní impuls… Později Miriam, Tanec smrti, Hrad smrti, pak třeba Tasov, některé svazky Šlépějí a další a další a další… Ovšem pozdější seznámení s Mislou a Vladimírem Binarovými, s Jitkou a Bedřichem Fučíkovými nebo Stanislavem Vodičkou mi v jistém smyslu (možná ještě významnějším, silnějším, rozhodnějším, rozhodujícím!) dalo mnohem víc než jakékoliv knihy…

 

2. Promítlo se setkání s tímto básníkem do vaší tvorby?

Nemyslím, i když… Nejspíš nijak podstatně, abstrahuji-li ode všech jeho různorodých „březinovských“ (onen Jaroměřický mě tehdy zajímal nepoměrně víc a hlouběji) textů, glos, náhodných poznámek, postřehů, nápadů, konstrukcí, pravděpodobných, méně pravděpodobných či docela nepravděpodobných hypotéz, úmyslných či snad jen neúmyslných výmyslů, spekulací, předností, přesností (?) i přibližností, lapsů pera i lapsů jiných. A taky ode všech těch některých, v roztodivně rozrůzněných básníkových textech čtených a do morku kostí vnímaných a (pro mě osobně) tehdy jen málo pochopitelných i zcela nepochopitelných druhů pomluv, a možná odůvodněných, či nikdy neodůvodněných výpadů proti všem (proti vlastní osobě málokdy) nebo nepřehledných směsicí pochybných i nezpochybni­telných pravd, pravd relativních nebo alespoň relativizujících, pravd „toho“ či „onoho“ okamžiku, všech možných i ne-možných omylů, básnických licencí nebo „básnických licencí“…

 

3. Kde je podle vás Demlovo místo v literární tradici?

Dohadů, analýz, článků, studií, diplomových a disertačních prací, knih a monografií etc. etc. je mnoho. Kdo tohle může s jakoukoliv jistotou říct? Je tu snad někdo, kdo by se chtěl znova pokoušet, pokusit…? Až na velevzácné výjimky o nikom nevím… Však prosím, zažeňte tu svou jistou lenivou pohodlnost, starou známou řevnivost i „demlovskou“ nesnášenlivost, milí naši demlologové, dejte se dohromady a začněte konečně dělat spolu!

 

4. Která Demlova věta nebo pasáž vám utkvěla v paměti?

Je jich samo sebou mnohem a mnohem víc, ale abychom čtenáře ať už jakýchkoliv anket nezaměstnávali až neslušně dlouho, jedna z prvních vůbec byla: „Jaká lžíce, podle toho se nabere.“ Což nepřestajně, nez[a]měnitelně, jemně ironicky i kterakkoliv jinak platí jak v genetické výbavě člověka, tak v literatuře, v umění obecně, v politice i jinde.

 

5. Kterou básníkovu knihu byste doporučil člověku, mladému či starému, který se s dílem Jakuba Demla setkává poprvé?

Všechny!