LITERÁRNÍ BAŠTA

1. Vzpomínáte si na své první setkání s Demlovým dílem? Která jeho kniha Vás nejvíc zasáhla?

velmi dobře, bylo to v roce 1967, když vyšel Rodný kraj, v edici Miloše Dvořáka a Bedřicha Fučíka a pro mne se zcela zasahujícím doslovem M. D., objevujícím pro mne jiný svět, než jsem dotud žil, bylo mi osmnáct, na školách ani vidu, ani slechu, od té doby pro mne zcela ústřední postava „literatury“ i v jistých zásadních (metafyzických) ohledech i života obecně

2. Promítlo se setkání s tímto básníkem do vaší tvorby?

nesmírně, nejsem člověkem, který by disponoval takovým druhem paměti, aby se toto u mne projevovalo vědomě, ale nepochybně to musí trčet ze všeho, co píšu, ze všeho, co říkám, čím při diskusích „argumentuju“

3. Kde je podle vás Demlovo místo v literární tradici?

pro mě je ústřední především vůbec pojetí tradice, Miloš Dvořák píše v r. 1927 Jakubu Demlovi do Tasova o svých zkušenostech z brněnské university, resp. s Arne Novákem: „… Mám ustavičně pocit, že se dopouštím nějakého podvodu, užiji-li ‚vědeckých frází‘, a pozbývám při tom jistoty. Smysl slova tradice je úplně obsažen ve větě, kterou citujete ve IV. Šlépějích, …‚ Byla pak suknice nesešívaná, svrchu veskrze setkaná…‘ To je také smysl celé té mé práce.“ – i mojí, dá-li se to vůbec přirovnat, a tu „tradici“ chápu pro sebe právě jako to téma, které mne každým dnem povzbuzuje ve „věrnosti otcům“, blízké je mi, jak píše o tradici Jindřich Středa (Karel VI. ze Schwarzenbergu): „… Tradice není věc neživá, uskladněná jednou provždy v dílech církevních Otců a v usnesení sedmi… sněmů. Tím méně pak je tradice takto vyhraněná mrtvým materiálem a jakousi res nullius, kterou by směl každý používat po svém; a za podmínky, že zachová slovní znění sněmovních usnesení nebo dokonce jen se na ně zběžně odvolá a tu a tam udá některý ten patristický citát, smí si dělat, co chce. Právě tento modernismus, hlásající, že do zděděných textů lze vložit jakýkoli smysl, rovná se popření samého základu i církevní tradice, i křesťanského vyznání vůbec. Modernista v podstatě nevěří, že je nějaká definitivní, Bohem zjevená a zaručená pravda. Zpravidla jde dál, a za chvíli zabředne do noetiky a prohlásí, že není žádné pravdy vůbec.“ – toto vyjádření naprosto sdílím, jsou ovšem dnes ty věci ještě komplikovanější, a náš vztah k nim musíme i složitěji vyjadřovat, i složitěji žít

4. Která Demlova věta nebo pasáž vám utkvěla v paměti?

mnoho, napadá mě třeba tato odpověď na otázku jeho věrného přítele, knihaře Stanislava Vodičky, „co může dělat básník s pravdou“, – Deml odpovídá bez váhání: „Básník může dělat s pravdou, co chce.“

5. Kterou básníkovu knihu byste doporučil člověku, mladému či starému, který se s dílem Jakuba Demla setkává poprvé?

Mé svědectví o Otokaru Březinovi, aby znejistěl, aby se zděsil, aby se zamyslel a mohl se vrhnout na svůj vlastní život třeba úplně z jiné strany, než se mu do té chvíle zdálo možné

–

poznámka pod čáru k autorským právům k Dílu J. D., která mají bratři Predikatéři, já jsem vydal (s pomocí přátel samozřejmě) 18 demlovských edicí, víc jsem nesměl, telefonoval mi totiž představený jejich řádu a mluvil se mnou jako s Babinským, sice mě to pobavilo, ale další vydávání bohužel znemožnilo