LITERÁRNÍ BAŠTA

1. Vzpomínáte si na své první setkání s Demlovým dílem? Kterou ze svých knih vás nejvíce zasáhl?

V době, kdy v Tváři vyšel Němcův článek o Demlovi, jsem četl Literárky a občas Plamen, o tasovském básníkovi jsem věděl jaksi z doslechu, z útržků, z drobností, jež se tu a tam v novinách tiskly; doma byla literatura převážně pro soc. demokraty a klasici 19. století. V 67. roce v Sešitech v Hadím kameni jmenoval Miloslav Topinka Jakuba Demla, a to tak, že jsem zahořel… „Jakub Deml mluví kdesi o daru pláče“… A pak tohle o jeho místu v české poesii: „Minu Jakuba Demla […], protože příliš přesahuje a protože bych se stále musel vracet k jedné z jeho posledních vět: ,Anděla jsem neviděl, protože mi jej zacláněli ti, co byli blíž…ʻ “ Klika byla, že skoro souběžně vyšel Dvořákův výbor Rodný kraj. Hltal jsem to, samá perla nad perly vzácnější… (Proto možná až ten úplnější Deml nalezen a oceněn byl ve výboru vyšehradském, v té černé knížce.) Taky jsem okamžitě koupil jeden Rodný kraj pro našeho pana faráře, ten se prozradil jako Demlův ctitel a půjčil mi Mé svědectví. Přilnul jsem po jeho četbě ještě silněji k církvi katolické. V tomto smyslu lze odpovědět na tu část otázky, jež se mě ptá na Demlovu knihu nejvíce formující.

2. Promítlo se setkání s tímto básníkem do vaší tvorby?

Pokud mé verše za něco stojí, je to jistě práce Halasova a Demlova… Rozhodně naplno a zásadně se ovšem promítlo do života. Sotva jsem dočetl Dvořákův výbor, hned jsem uháněl do Tasova, po léta do úrazu tam s přítelem putovával, Tasov a okolí prochodil po svých, přečetl všechny náhrobky a jako bych všechny tamní mrtvé a živé znal. Jakub Deml, to už jsem byl na vozíku, mi přihrál i přítele z Tasovska, z Budišova, s tím jsme téměř rok co rok na vozejcích projížděli Demlovu krajinu, jak jen to šlo a dokud jsem mohl, a v mysli jsem tam pořád a je mi tam volně, velice volně.

3. Kde je podle vás Demlovo místo v literární tradici?

Neumím říci. Jakub Deml je prokletý básník. Ve všem všudy je přijímán jen takříkajíc konfesory a defensory. Ti, co mají nějaké výhrady, hned ho z řady vyřadí. Vyseknou tak lehce topol z větrolamu…

4. Která Demlova věta nebo pasáž vám utkvěla v paměti?

To je vět, co mi vešlo do řeči! Třeba „Moje utrpení se zbláznilo. Dívám se na ně jako blbec“, nebo „Nevěděl jsem, že musím být ještě živ“, anebo „Člověk si namlouvá všelijaké společenství a je sám“ apod. Pasáže? „Mám jakousi tajnou bolest“ z Pro budoucí poutníky…, konec Pupavy, konec Rodného kraje, to není próza ani báseň, to je kantikum! Celý Podzimní sen. A nejmilejší ze všeho je mi báseň Kráva z Prvních světel. Poprvé jsem přešel můstek do Bosny a první, koho jsme potkali, bylo děvčátko s krávou na provaze, šátek na hlavě, zástěrka, pomněnkové oči.

5. Kterou Demlovu knihu byste doporučil člověku, mladému či starému, jenž se s dílem Jakuba Demla setkává poprvé?

Mladému katolíkovi Mé svědectví, starému Smrt Pavly Kytlicové. Mladému adeptovi Zapomenuté světlo, postaršímu čtenáři Mohylu, zkušené čtenářce Tepnu a Česno, ty měla ráda má babička. A světem ztrápené duši dal bych Ptačí budky, protože někde se musí začít…