LITERÁRNÍ BAŠTA

1. Vzpomínáte si na své první setkání s Demlovým dílem? Která jeho kniha vás nejvíc zasáhla?

Spíš než o dílo šlo o Demlovu osobnost. Nesetkal jsem se s ní naživo, ale zprostředkovaně, když jsem připravoval knihu rozhovorů Být dlužen za duši s Gabrielem a Janem Florianovými. Ti i po těch dlouhých desetiletích chápali spory svého otce Josefa Floriana, vydavatele Dobrého díla, s Demlem jako něco aktuálně platného a v podstatě neukončeného. Jako by mezi těmito velkými muži nezavládl nikdy mír, jen příměří. To mě ponouklo k hlubšímu zájmu o Demla. Literatura má podle mého mínění především zneklidňovat. A pokud to dokáže i řadu let po autorově smrti, zaslouží si pozornost.

2. Promítlo se setkání s tímto básníkem do vaší tvorby?

K Demlovi jsem intenzivně přičuchl ještě jednou, když jsem s kolegou Davidem Lukšů chystal knihu Rozsvítil pro mne o přátelství Otokara Březiny a jaroměřického školního inspektora Matěje Lukšů. I tentokrát jsem Demla vnímal jako velkého oponenta, neklidného ducha a solitéra. Jednu dobu jsem si pohrával s myšlenkou podívat se na jeho život v nějakém publicistickém formátu, ale nedošlo k tomu. A jsem si skoro jist, že už nedojde.

3. Kde je podle vás Demlovo místo v literární tradici?

Jaroslav Med kdysi napsal, že Deml byl jediný autentický prokletý básník české literatury. Jakub skutečně dělal všechno nadoraz a s osobním rizikem. Dovolím si Meda parafrázovat: Deml byl první skutečný punker v české literatuře.

4. Která Demlova věta nebo pasáž vám utkvěla v paměti?

Z mnoha stran jsem slyšel o Demlově burácivém smíchu. Ten si představuju…

5. Kterou básníkovu knihu byste doporučil člověku, mladému či starému, který se s dílem Jakuba Demla setkává poprvé?

Jednoznačně Korespondenci, která vychází v Dauphinu. Jakubovy dopisy jsou nejen klíčem k jeho tvorbě, je to tvorba sama o sobě. Povídky, básně a úvahy se stále píšou. Dopisy, alespoň takové, jaké psával Deml, už ne. Jaká škoda! Moc rád bych někdy takový dopis dostal. Nebo dokonce napsal.