LITERÁRNÍ BAŠTA

Být, či nebýt?

Hamlet ve svém (předstíraném?) šílenství hledal na tuto otázku odpověď. To král Alobar, panovník z hradiště kdesi v Bohemii a hlavní postava Parfému bláznivého tance, má jasno. Pohání jej touha po nesmrtelnosti, což je také hlavní a jediné téma celého románu. Na Epos o Gilgamešovi si čtenář vzpomene okamžitě. Na rozdíl od Gilgameše se ovšem Alobar stane nesmrtelným téměř ihned. Pro děj románu je podstatný především jeho následný život. „Gilgamešovské“ otázky, tedy „Jak? Proč? Co s tím?“, jsou v knize přesto přítomny – zaměstnávají téměř všechny postavy, které se pohybují v paralelních dějích, odehrávajících se o několik století později od Alobarova rozhodnutí nezemřít. V těchto kapitolách, zasazených do současného New Orleans, Seattlu a Paříže, se jejich životní osudy postupně protínají, především proto, že jsou všechny tyto postavy součástí voňavkářského průmyslu. Na děj románu a nesmrtelnost má totiž zásadní vliv vůně červené řepy.

Funkcí vedlejších postav, Priscilly, V’lu a bratranců LeFeverů, je bohužel jen dovedení Alobarova příběhu k pointě hodné jeho epického putování životem. Autor si nedokáže držet odstup, všechny postavy mají stejný humor, neměnné charaktery a více méně zaměnitelné role. To vše vytváří pocit, že sledujete televizní seriál nebo divadelní loutky. Robbins to naštěstí zachraňuje tím, že své loutky vodí zábavně, chytře a má velmi rychlé prsty.
 

Kolika žánrů užiješ, tolikrát jsi spisovatelem

Parfém bláznivého tance stojí na mnoha žánrových základech. Především je moderní pohádkou pro dospělé. Klasický pohádkový rys, střet dobra se zlem, naplňuje Alobar bojem se smrtelností. Pohádkové jsou i mnohé postavy, jako je bůžek Pan, nymfy nebo šamani. Aspektu „dospěláckosti“ Robbins dosahuje častými popisy sexuálně explicitních scén. Nesmrtelnost Alobara a jeho ženy Kudry je totiž založena na uctívání čtyř elementů – vzduchu, země, vody a ohně. Poslední jmenovaný element ztotožňují se sexem.

Připustíme-li, že magický realismus není vymezen pouze oblastí Latinské Ameriky, objevuje se rozhodně i v Robbinsově románu. Magické děje a postavy neobvyklé pro vystavěný časoprostor, náš reálný svět a historii totiž žádnému z hrdinů nepřipadají zvláštní. Kde jinde než v magickém realismu by mohli šamani ovlivňovat nesmrtelnost nebo by se po Paříži mohl procházet černoch se svatozáří z včelího roje, a nikdo by přitom nevyšiloval.

V knize není mnoho napínavé akce, díky Alobarovu putování od starověku až po současnost je přesto velmi epická. Barvité vyprávění o činech a putování velikánů je typické pro hrdinskou epiku. Román stojí i na stejném duálním chápání světa. Úkolem hrdiny je vyčistit kosmos od chaosu – Alobar očišťuje svůj svět od smrti. A konečně hrdinské písně také oslavovaly nekonečnou lásku, ta se v Robbinsově textu rozhoří mezi Kudrou a Alobarem.

Mohlo by se zdát, že Robbins chtěl příliš. Pravidla všech žánrů ale ovládá výborně a čtenář si připadá, jako by pozoroval velmi zručného a zábavného kejklíře, přičemž netuší, jaký míček zrovna vyletí z které kejklířovy ruky.
 

Slovní fetiš

Nejvýraznějším prvkem Robbinsova stylu je téměř básnická poetika. V každé větě najdete brilantní neotřelou metaforu, a to mnohdy i v situacích, které zdánlivě obrazně vyjádřit nelze. Nesmírná slovní zásoba, jiskřivý jazyk, stavba vět a přirovnání přitom četbu nezpomalují, naopak, působí lehce a svižně. Tyto přednosti využívá autor zejména v popisech. Mnohdy nabídne čtenáři více popisů téhož místa, avšak jeho jazyk je natolik nevyčerpatelný, že i popisy počasí, kterých je v knize přehršel, jsou vždy natolik unikátní a poetické, že by Tom Robbins mohl i z encyklopedie meteorologie udělat fantasticky zábavné čtení.
 

Sex, víra, filozofie ’n’ humor

Robbins vzešel z éry hippies, což se v románu projevuje zejména již zmíněnou otevřeností vůči sexualitě. Sexuálních scén je v knize mnoho a často působí zbytečně, jen jako prvek provokace. Na druhou stranu jimi autor vyjadřuje také toleranci k jinému pohlavnímu styku než pouze k tomu heterosexuálnímu. Otevřený je i vůči náboženským učením východních kultur, která mimo jiné pomohla hlavním hrdinům k dosažení nesmrtelnosti. Robbinsovi naopak rozhodně není po chuti křesťanství, které často zesměšňuje.

Román je plný informací nejenom o křesťanství (byť karikovaném), ale i o různých koutech Země a kulturněhis­torických epochách. Dočkáte se pouze základních faktů, na kterých je ale vždy něco zábavného. Alobarovo cestování napříč věky mohlo Robbinse svádět k tomu, aby se vyžíval v popisech dobových kontextů, Robbins ale našel přesně tu míru potřebných informací, aby čtenáře nenudil a příběh měl pořád svižný spád.

Důležitým prvkem románu je filozofie. V každé kapitole vás autor nutí přemýšlet a ještě dlouho po dočtení vám budou v hlavě mnohé otázky rezonovat. Robbins to však nedělá zcela běžným způsobem. Hlavní médium, kterým na čtenáře přenáší hluboké myšlenky, je totiž humor. Parfém bláznivého tance je postavený především na něm. Filozofický humor a zesměšňování křesťanství jsou pouze dva případy z mnoha. Robbins si dokáže najít a vykonstruovat vtipné a funkční situace sám. V některých kapitolách tak román působí spíše jako sitcom s komičností podobnou Adamsovu Stopařovu průvodci galaxií.
 

Správné ingredience = skvělý parfém

Největším vtipem ale zůstává leitmotiv červené řepy. Robbins se postavil proti frázi, že opakovaný vtip není vtipem, a neustálé podtrhování její důležitosti funguje výborně i přesto, že pointa není tak silná, jakou byste po třistapadesátis­tránkovém napínání čekali. Ve voňavkářském průmyslu je podstatné, jaké ingredience při výrobě parfému použijete. Totéž platí i u psaní. Robbins by si však mohl otevřít velice úspěšnou a voňavou parfumerii, a to i přes množství přísad, které používá. Míchá je totiž skvěle.