LITERÁRNÍ BAŠTA

DOBRÉ ČEŠTINY

Oči. Oči, jež hledí až na dno lidské duše

Před 15 dny ·· Radek Hochmal

Literární bašta recenzuje knihu Pustá duše od Dana Simmonse
 

Smrt milované bytosti musí člověkem zákonitě otřást. A co když je navíc ten druhý telepat a kromě své bolesti prožívá i bolest umírajícího? Když Jeremymu Bremenovi zemře na následky zhoubné rakoviny manželka Gail, jediná další telepatka, kterou v životě poznal, jeho život pro něj ztratí smysl. Podpálí dům, vybere všechny peníze z účtu a bez vidiny dalšího směřování odletí prvním letadlem do neznáma. Pryč. Pryč od lidí, od odpovědnosti, od minulosti. Od přemýšlení nad tím, o co přišel. Naprosto zdecimovaný nastupuje klikatou a strastiplnou cestu z pustiny své duše.

Protagonista Jeremy Bremen je typem rozervance. Člověkem pochroumané mysli, který navíc trpí prokletím (či oplývá darem) nahlížet do myslí a slyšet myšlenky ostatních. Depresivní atmosféra a ona pustina duše totiž neplyne jen z Gailiny smrti, ale rezonuje s téměř každým novým nitrozpytem. Lidé v sobě nosí obavy, smutky, křivdy, malá i velká zoufání, často i těžké hříchy či zločiny, jichž se v minulosti dopustili, ba dokonce dopouštějí stále. Neradují se z přítomnosti, namísto toho se neustále vracejí k minulým chybám a selháním, nebo se strachují o budoucnost.

Když například Jeremy prochází Disneylandem, slyší pouze: „Musíme se bavit, musíme se bavit za každou cenu!“ Vše, co si o něm myslí maloměstský hokynář, který si ho nevlídně prohlédne od hlavy až k patě, zní: „Tenhle mě určitě bude chtít přepadnout, tenhle má něco na svědomí.“ Zlodějíčka a příležitostného vraha Vaniho Fucciho zase charakterizuje především vypočítavost a bezskrupulóznost. Čím víc hlasů, tím hlouběji se Jeremy uzamyká do svého vnitřního světa a snaží se neslyšet. Pro ten bezpočet řezajících žiletek má i jméno – neurohlahol. Kemp, dálkový autobus, zmíněný zábavní park, letadlo – to všechno jsou místa, kde nelze před kaskádou hlasů uniknout. A tak Jeremy předstírá, že neslyší. Ignoruje volání o pomoc druhých, zakrývá si uši před touhami, zbožnými přáními a strastmi ostatních, kterým by v mnoha případech mohl díky svým unikátním schopnostem jejich cestu přinejmenším usnadnit. Ve ztrátě zájmu o druhé především tkví ona pustota duše.

Text provázejí dva výrazné, v několika variantách obměněné motivy. Tím prvním je paralelismus, dojem existujících pout, ač mnohdy zatím nespecifikovaných. Protagonista je přitahován k jakémusi protějšku, stovky kilometrů vzdálenému chlapci Robbymu Bustamanteovi, který je od narození slepý, hluchý a mentálně postižený, navíc provázený nemyslitelným životním utrpením. Přestože tyto dvě postavy nesvazuje žádné pouto, nanejvýše naznačené, cítíme jasnou paralelu „nadčlověka“ se zvláštními schopnostmi a „podčlověka“, který byl o něco připraven. Vzájemný vztah prohlubuje i uzamykání se do sebe, což činí Bremen stejně jako Robby, který jako slepý a neslyšící ani jinak nemůže. Další analogie existuje mezi telepatem a telepatkou, Jeremyho zesnulou manželkou, k níž se vracíme v četných retrospektivách. A poslední množina paralel vychází ze vztahů s jednotlivými lidmi, jejichž myšlenky Jeremy právě čte a v jejichž životech nachází často podobné utrpení, jaké sám prožívá.

Druhým motivem, který nás od začátku provází, je tajemství; a ne jedno. Po každé kapitole následuje mezikapitola „Oči“, která je psána v ich-formě a v níž sledujeme čísi vzpomínky. Jakýsi vševědoucí vypravěč – aniž bych prozradil příliš – se zde stylizuje do role přechodného, epizodního boha, který o svůj svět ztratil zájem. Název kapitoly se postupně vyvíjí až do podoby „Oči jež se neodvážím potkat ve snech“. A je tedy nasnadě se ptát, kdo je oním vypravěčem, dezorientujícím, snad i záměrně matoucím, jak to, že toho o obou telepatech tolik ví, a jaký k nim zaujímá vztah. Přidává se i druhé, temné tajemství Jeremyho Bremena před manželkou Gail a konečně se nám nevyhnou opakované úvahy nad Bremenovým vztahem k nebohému chlapci Robbymu. To vše společně s kryptickými názvy kapitol udržuje čtenářovu pozornost v jinak velmi nihilisticky laděném vyprávění, navíc proloženém četnými vědeckými pasážemi, rozvíjejícími postuláty kvantové mechaniky a neurovědy či neurobiologie.

Žánrově je Pustá duše spíše novelou, která balancuje na hranici mezi sci-fi, thrillerem, dramatem, romancí, a dokonce hororem a jejíž relativně krátký rozsah a zaměření na hlavního hrdinu nezakryje ani široký okraj stránky vytvářející poměrně úzký sloupec textu. Pro tok a zápis myšlenek, jimž telepat – mnohdy nechtěně – naslouchá, je užita kurziva, což sympaticky usnadňuje orientaci v textu. Možná tak jako já nebudete nadšeni obálkou, která kromě typově drsného papíru nekoresponduje s žádnou z předešlých Simmonsových knih a snad i záměrně stojí mimo. Stejně tak budete možná zaskočeni zvoleným strojovým, počítačovým fontem, který je signifikantní hlavně v názvech kapitol, ale překvapí už na obálce. Obojí – strohá žlutá obálka s černými střípky duše, sbíhajícími se do tvaru lidské postavy z profilu, a zvolený font – však hluboce souzní s tématem knihy a ve výsledku jsou tak dalším stavebním kamenem, který pomáhá formovat, či spíše deformovat lidskou duši, jež se hroutí sama do sebe a pomalu se drolí v prach.


 

Dan Simmons

Pustá duše

Přeložila Alžběta Lexová.

Vydalo nakladatelství Mystery Press,

Praha 2019,

297 stran.

Úryvek z knihy