LITERÁRNÍ BAŠTA

Protagonista Jeremy Bremen je typem rozervance. Člověkem pochroumané mysli, který navíc trpí prokletím (či oplývá darem) nahlížet do myslí a slyšet myšlenky ostatních. Depresivní atmosféra a ona pustina duše totiž neplyne jen z Gailiny smrti, ale rezonuje s téměř každým novým nitrozpytem. Lidé v sobě nosí obavy, smutky, křivdy, malá i velká zoufání, často i těžké hříchy či zločiny, jichž se v minulosti dopustili, ba dokonce dopouštějí stále. Neradují se z přítomnosti, namísto toho se neustále vracejí k minulým chybám a selháním, nebo se strachují o budoucnost.

Když například Jeremy prochází Disneylandem, slyší pouze: „Musíme se bavit, musíme se bavit za každou cenu!“ Vše, co si o něm myslí maloměstský hokynář, který si ho nevlídně prohlédne od hlavy až k patě, zní: „Tenhle mě určitě bude chtít přepadnout, tenhle má něco na svědomí.“ Zlodějíčka a příležitostného vraha Vaniho Fucciho zase charakterizuje především vypočítavost a bezskrupulóznost. Čím víc hlasů, tím hlouběji se Jeremy uzamyká do svého vnitřního světa a snaží se neslyšet. Pro ten bezpočet řezajících žiletek má i jméno – neurohlahol. Kemp, dálkový autobus, zmíněný zábavní park, letadlo – to všechno jsou místa, kde nelze před kaskádou hlasů uniknout. A tak Jeremy předstírá, že neslyší. Ignoruje volání o pomoc druhých, zakrývá si uši před touhami, zbožnými přáními a strastmi ostatních, kterým by v mnoha případech mohl díky svým unikátním schopnostem jejich cestu přinejmenším usnadnit. Ve ztrátě zájmu o druhé především tkví ona pustota duše.

Text provázejí dva výrazné, v několika variantách obměněné motivy. Tím prvním je paralelismus, dojem existujících pout, ač mnohdy zatím nespecifikovaných. Protagonista je přitahován k jakémusi protějšku, stovky kilometrů vzdálenému chlapci Robbymu Bustamanteovi, který je od narození slepý, hluchý a mentálně postižený, navíc provázený nemyslitelným životním utrpením. Přestože tyto dvě postavy nesvazuje žádné pouto, nanejvýše naznačené, cítíme jasnou paralelu „nadčlověka“ se zvláštními schopnostmi a „podčlověka“, který byl o něco připraven. Vzájemný vztah prohlubuje i uzamykání se do sebe, což činí Bremen stejně jako Robby, který jako slepý a neslyšící ani jinak nemůže. Další analogie existuje mezi telepatem a telepatkou, Jeremyho zesnulou manželkou, k níž se vracíme v četných retrospektivách. A poslední množina paralel vychází ze vztahů s jednotlivými lidmi, jejichž myšlenky Jeremy právě čte a v jejichž životech nachází často podobné utrpení, jaké sám prožívá.

Druhým motivem, který nás od začátku provází, je tajemství; a ne jedno. Po každé kapitole následuje mezikapitola „Oči“, která je psána v ich-formě a v níž sledujeme čísi vzpomínky. Jakýsi vševědoucí vypravěč – aniž bych prozradil příliš – se zde stylizuje do role přechodného, epizodního boha, který o svůj svět ztratil zájem. Název kapitoly se postupně vyvíjí až do podoby „Oči jež se neodvážím potkat ve snech“. A je tedy nasnadě se ptát, kdo je oním vypravěčem, dezorientujícím, snad i záměrně matoucím, jak to, že toho o obou telepatech tolik ví, a jaký k nim zaujímá vztah. Přidává se i druhé, temné tajemství Jeremyho Bremena před manželkou Gail a konečně se nám nevyhnou opakované úvahy nad Bremenovým vztahem k nebohému chlapci Robbymu. To vše společně s kryptickými názvy kapitol udržuje čtenářovu pozornost v jinak velmi nihilisticky laděném vyprávění, navíc proloženém četnými vědeckými pasážemi, rozvíjejícími postuláty kvantové mechaniky a neurovědy či neurobiologie.

Žánrově je Pustá duše spíše novelou, která balancuje na hranici mezi sci-fi, thrillerem, dramatem, romancí, a dokonce hororem a jejíž relativně krátký rozsah a zaměření na hlavního hrdinu nezakryje ani široký okraj stránky vytvářející poměrně úzký sloupec textu. Pro tok a zápis myšlenek, jimž telepat – mnohdy nechtěně – naslouchá, je užita kurziva, což sympaticky usnadňuje orientaci v textu. Možná tak jako já nebudete nadšeni obálkou, která kromě typově drsného papíru nekoresponduje s žádnou z předešlých Simmonsových knih a snad i záměrně stojí mimo. Stejně tak budete možná zaskočeni zvoleným strojovým, počítačovým fontem, který je signifikantní hlavně v názvech kapitol, ale překvapí už na obálce. Obojí – strohá žlutá obálka s černými střípky duše, sbíhajícími se do tvaru lidské postavy z profilu, a zvolený font – však hluboce souzní s tématem knihy a ve výsledku jsou tak dalším stavebním kamenem, který pomáhá formovat, či spíše deformovat lidskou duši, jež se hroutí sama do sebe a pomalu se drolí v prach.