LITERÁRNÍ BAŠTA

Krchovský nevydal od roku 2010 jedinou knihu. Po pěti letech se tak mohou čtenáři radovat z nové sbírky jednoho z nejpopulárnějších současných básníků. Obsahuje šedesát tři básní, skutečně nových je v ní bohužel jenom deset. Čtenář je tak konfrontován s Krchovského typickým výsměchem nejen v básních samých, ale i v uspořádání celé sbírky. Právě kompozice, v níž se staré básně střetávají s novými, je jedním z hlavních důvodů, proč sbírku číst. Díky tomu, že jsou staré básně obohaceny o texty nové a zasazeny do jiné souvislosti, se výrazně proměňuje celková atmosféra, i když význam jednotlivých básní se nemění.
 

Čtvero ročních období

Krchovského poezie zpravidla nepopisuje čas. Čtenář dostává jen drobné nápovědy, kdy se daná báseň odehrává. Popsat čas prostupující verši není u Krchovského snadné, jelikož nevymezuje přesně ani prostor. Ve většině básní nelze dohledat nic konkrétního. Nejtypičtějším místem jsou hřbitovy, postraní ulice, domy, místa blíže nespecifikovaná. O to více se stávají emblémem tohoto autora a dalším prostředkem, kterým podtrhuje dekadentní náladu svých sbírek. Dalo by se říci, že v básních Jiřího Háska čas neplyne, naopak v korespondenci s ostatními prvky jeho poezie spíše dotváří atmosféru. Totiž atmosféru chrámů, hospod a hřbitovů a především temnot, záblesků a záhrobí.

Kniha Tak ještě jedno jaro tedy pracuje s časem jinak: je rozdělená do čtyř oddílů, chronologicky seřazených od jara po zimu. Vnímání a plynutí času se tak stává stěžejním motivem. Dané uspořádání sbírky se blíží deníkovému záznamu. Čtenář sleduje ubíhající dny, měsíce a ony drobné časové nápovědy z jednotlivých básní skládají obraz plynutí času. Výstavba atmosféry a prostoru tuto motivickou linii podporuje. Prostor je popisován tak dobře a do takových detailů, že je na první pohled patrné utrpení lyrického mluvčího nejprve jarem, následně sílícím létem, postupně se barvícím v podzim, až nakonec všechny verše zamrznou a zapadají sněhem. Právě odkaz na ubíhající čas, který člověka míjí, který nedokáže ovlivnit, vytváří atmosféru bezvýchodnosti.

V plynutí dnů a měsíců se zároveň zrcadlí psychická rozpolcenost a mikrodramata (v nichž se prolínají jednotlivé komické a tragické situace) lyrického mluvčího, který hledá úlevnou jednoznačnost. Otázkou je, zda by onou úlevou bylo zjištění, že vše není tak tragické, anebo že vše není tak humorné.
 

Borovský – Gellner – Bondy

Ze sbírky je patrné, že Krchovský vzešel z undergroundu osmdesátých let. Verše jsou ovlivněny naivistickými rýmy Egona Bondyho, zároveň je však tento vliv svébytně rozpracován – Bondyho „trapnou“ poezii Krchovský transformuje nejčastěji do čtyřstopého daktylu, velmi náročného metra co do výběru slov i tvorby rýmu.
 

Bylo mi dneska tak smutno z mých vlastních slov

jimiž furt naříkám, jak žiju stěží

tak jsem si v podvečer zašel sám na hřbitov

abych si upřesnil, co je to Nežít
 

…Chodím a přemýšlím; přituhlo, stmívá se

nemám se k odchodu, postávám před branou

a koukám se strachem na vločky ve vlasech

jestli v nich roztají, anebo zůstanou…
 

Slyším však hrobníka: „Hej, pane, zamykám

mrtví chtěj taky spát, běžte už domů!“

…poslušně odcházím, – proboha, ale kam?!

– vracím se k aleji hřbitovních stromů
 

Básně odkazují hlavně na poezii českých dekadentů. Ironickou grimasou se blíží k tvorbě Františka Gellnera, který měl stejně jako Krchovský velice vytříbený cit pro posměšné až melancholické vyznění textu.

Strofy v této sbírce jsou převážně čtyřveršové, místy připomínají aforismy. Většinu básní tak lze připodobnit k epigramům Karla Havlíčka Borovského, které byly téměř výhradně čtyřveršími. Krchovský své básně komponuje tak, že gradují v překvapivou pointu, která je položena na poslední verš a tím umocňuje jejich absurdní nebo tragikomické vyznění.
 

Dekadentně typický…

Výhradně vázané verše s precizním rýmem a metrem jsou plné nihilismu, zoufalství, alkoholu, perverznosti, cynismu a kruté něhy. Na jednu stranu se básně zdají být nechutně zvrhlé, na stranu druhou niterné, tragikomické a teskné. Ústřední linku tvoří všední události, prosycené bezvýchodností, odcizením, tragikomičnem a šokující erotikou. Do syrových existenciálních otázek pronikají vulgarismy, které působí velice úderně, ale verše nenarušují, patří do Krchovského stylu a univerza. Vypořádává se jimi se světem plným hnusu a zoufalství, a zároveň dotvářejí atmosféru jeho textů.
 

Konečně roztály květy zla na okně

ptačí zpěv jinak zní… tak nějak barokně

– zima jak v prdeli! Teď spěje jaro k ní

po hrůzách gotických horory barokní
 

Výstavba básní je charakteristická i grafickým ztvárněním. Autor si pohrává s jejich vyzněním a hlavně s čtenářovým vnímáním pomocí mnoha interpunkčních znamének, která ovšem četbu nijak neruší. Básně nenesou žádný název (respektive jsou nadepsány incipitem) s výjimkou tří, nazvaných Advent, Vánoce a Boží hod v chrámu svatého Mikuláše. V kontrastu s vyzněním celé sbírky, tedy že člověk je chycen v toku času, který nemůže ovlivnit a je pro něj takřka bezvýchodný, Krchovský zdůrazňuje křesťanské motivy spojené s nadějí a příchodem něčeho nového. Jejich atributy jim ovšem ihned odebírá a ke čtenáři tak dolehne opět jen dekadentní chechtavé echo, umocněné chvilkovým pomyšlením na východisko:
 

ADVENT

Co samo nezhyne, to lidé povraždí…

sněhem se ubírám k vzrostlému smrku

balíček s provazem nesu si v podpaží

vánoce na krku, vánoce z krku
 

Tak ještě další jaro tedy

Sbírku dotváří čtrnáct linorytů Viktora Karlíka, které jsou minimalizovány na pouhou hru s básníkovým monogramem v černé a bílé barvě. Samostatně či při větším množství by působily nudně, ale v knize skvěle korespondují s typickou atmosférou Krchovského básní.

Když letos Jiří Hásek Krchovský sklidil, nezbývá než doufat, že se rozhodne dát si ještě další jaro. Kravku v zimě neprodá a sklidí nejen další koncepčně vynikající sbírku, ale hlavně sbírku básní nových. Na samotu u lesa je ještě dost času.