Nevyžádaná mince
Před 3 lety
Neil Gaiman: Oceán na konci cesty, 2020.
„Něco dělá potíže,“ vysvětlila Lettie. „Dává to lidem peníze. V jejich snech i ve skutečném životě.“ Ukázala staré paní moji minci. „Když se můj kamarád dneska ráno vzbudil, zjistil, že se dusí tímhle šilinkem.“
Stará paní Hempstocková položila zástěru na kuchyňský stůl a bleskurychle přesunula narcisy z látky na stůl. Pak si od Lettie vzala šilink. Zamžourala na něj, očichala ho, promnula jej, zaposlouchala se do něj (nebo k němu přinejmenším přiložila ucho), pak se ho dotkla špičkou purpurového jazyka.
„Je nový,“ prohlásila konečně. „Píše se na něm 1912, ale včera ještě neexistoval.“
„Já věděla, že je na něm něco divnýho,“ ozvala se Lettie.
Vzhlédl jsem ke staré paní Hempstockové. „Jak to víte?“
„Dobrá otázka, kluku. Jde hlavně o rozpad elektronů. Abys je viděl, musíš se dívat hodně bedlivě. Je to ta droboť, co vypadá jako malinký úsměvy. Neutrony jsou ty šedý, co vypadají jako zamračený obličeje. Na rok 1912 byly ty elektrony trochu moc usměvavý, tak jsem zkontrolovala boky písmen a hlavu starýho krále a všechno bylo trošinku moc ostrý a výrazný. I tam, kde byly hrany odřený, to vypadalo, jako by je někdo odřel záměrně.“
„Vy máte určitě moc dobré oči,“ řekl jsem jí. Udělalo to na mě dojem. Vrátila mi minci.
„Ne tak dobrý jako kdysi, ale na druhou stranu, až se dostaneš do mýho věku, taky ti oči nebudou sloužit jako kdysi.“
A uchechtla se, jako by utrousila něco moc vtipného.
(rh)
