LITERÁRNÍ BAŠTA

DOBRÉ ČEŠTINY

Gaimanova cesta do hlubin dětské duše

Před 4 měsíci ·· Radek Hochmal

Literární bašta recenzuje knihu Oceán na konci cesty od Neila Gaimana
 

Když jste sedmiletý kluk, svět se vám zdá veliký a širý jako oceán. Váš domov je vaše království, dům na stromě váš hrad, kotouč neposekané trávy na zahradě magický ochranný kruh a zašlá kůlna skrytá laboratoř. Čtete o Narnii, o tajných ostrovech a pašerácích a nebezpečných skřítcích a necháváte si do pokoje otevřené dveře, aby pruh světla střežil váš klidný spánek. Co když si k vám ale noční můra, bubák, zlovolná blecha přesto najde cestu? Oceán je kniha stejnou měrou o radostech, ale i hrůzách dětství, o hloubce krásné vzpomínky, jež tu bude navěky, ale i důvodech k vystřižení jiné, která měla zůstat nadobro pohřbena.

Střetávání světa dětí a dospělých a zároveň setkání s nepochopitelnou a zlovolnou silou jsou dvě základní propletené linie příběhu, které lze chápat i jako alternativy událostí. Děsivé na tom je, že kdybyste si odmyslili onu fantastickou linii, vyznění by bylo ještě mnohem děsivější. Vypravěč, který má už dobrou půlku života za sebou, se vrací na rodný venkov a vžívá se do svého sedmiletého já, které tu vyrůstalo. Tehdy byl outsiderem, tím, kterému na oslavu narozenin nikdo nepřišel, ve škole šikanovaným dítětem, které se uzavíralo do světa knih a vlastních vymyšlených světů. Harrym Potterem zavřeným v přístěnku pod schody, jen stokrát zoufalejším. Pocity bezpráví, křivdy a později nezaslouženého trestu jsou zde navozeny skutečně sugestivně. A tím ty letmé hrůzy jen začínají. Chlapec se tu totiž poprvé seznamuje se smrtí. Nejdřív je to „jen“ jeho přejeté kotě, později se setkává se skutečnou sebevraždou. A dětský mozek se nějak musí vypořádat i s otcovou nevěrou a v podstatě i zápasem o vlastní život při jeho cholerickém záchvatu. Není divu, že si před prožitými událostmi začne budovat nedobytnou psychickou zeď a vytvářet fantastické stavby. Anebo za tyhle události skutečně může to cosi, co se třepotá ve větru jako děravý stan, vkládá to lidem peníze do úst a chce vás to zavřít na půdě a nechat zabít? S obrazem čehosi tak obludného, rozbitého a morálně zvráceného, co se vkrádá do snů a přetváří skutečnost, jsem se v souvislosti s dětským hrdinou naposledy setkal u čtení Nezahrady Reného Vaňka. Ten pocit, když na vás křičeli nebo vás zastrašovali tak, že jste se, přimrazení hrůzou, nezmohli ani na slovo, natožpak na náznak vzdoru, a když už jste napodruhé vzdorovat dokázali, stihl vás trest ještě mnohem příšernější, protože co zmůže malé dítě proti vůli a síle dospělého. A přestože nádherné ilustrace Elise Hurstové imitují pohádkovou knihu, pohádka to není, jasný pane.

Kniha Neila Gaimana se ve svém novém vydání pyšní právě tím, že ji provázejí černobílé kresby. Jde o zcela nový překlad Viktora Janiše pro nakladatelství Argo a v souvislosti s ním se nepatrně změnil i název. Vydání, které v roce 2013 přeložil Petr Caha a publikovalo nakladatelství Polaris, neslo název Oceán na konci uličky. Podmanivé ilustrace, které provázejí snad každý druhý třetí dvojlist, jsou víceméně abstraktní. Jen občas se ze skic vyloupne nějaká ta tvář, obrys postavy, hrající si kotě, tak aby kresba scénu prohlubovala, ale zároveň nechávala dostatek prostoru pro čtenářovu fantazii, zejména co se týče věcí nadpřirozených. Za bouřlivé noci a v jiných temných, emocionálně vypjatých místech kupříkladu převládá bílý text na černém pozadí nebo s ilustrací, které černá barva dominuje.

Neil Gaiman je dítě, které vyrostlo jen navenek, a básník fantastična, který se nás ve svém sladkobolném návratu do zamlženého dětství snaží přesvědčit, že dospělí jsou skutečně jen dětmi v dospěláckých tělech, tak jako bývají stránečky dětských knih pečlivě ukryty uprostřed nudných dlouhých pojednání. Takových, kde nejsou obrázky a kde si lidé nepovídají. Dospělí jsou možná zvenčí velcí a bezohlední a vždycky vědí, co dělají, avšak uvnitř stále vypadají jako tehdy, když jim bylo sedm.


 

Neil Gaiman

Oceán na konci cesty

Přeložil Viktor Janiš.

Ilustrace Elise Hurstová.

Vydalo nakladatelství Argo,

Praha 2020,

333 stran.

Úryvek z knihy