Neobhájené gesto
Před 9 lety ·· Anna Štičková
Literární bašta recenzuje sbírku poezie Gesto od Jana
Laňky
Úvod ke knize Jana Laňky Gesto vzbuzuje očekávání: „Autor ve své třetí sbírce jako by říkal, že nic není důležitější než dokázat se na vše kolem sebe dívat s tolik potřebným nadhledem.“ Nakolik se autorovi podařilo tento příslib naplnit?
Laňka chce být vtipný. Snaží se glosovat, komentovat a krátké příběhy ve verších pointovat. Bohužel se mu to nedaří: „S pesticidy v palici, / vojížděl had hadici.“ Prvoplánový žert stojí jen na zvukové shodě. Nic promyšleného, žádný přesah.
Trochu alibistickým oslovením na samém konci sbírky za tiráží se Laňka hlásí k velmi konkrétní písničkářské tradici: „Kdybych jen mohl, zeptal bych se: / ‚Jak se cítíte, pane Kryle, / když Vám poklonkují politické kreatury?‘“ Nelze však hovořit o tom, že by poetika Laňkových textů odpovídala na Krylovu tvorbu nebo ji rozvíjela. Závěrečný odkaz tak zůstává v celé sbírce osamocený a nezdůvodněný.
Dalším nedostatkem je forma. Útvary v knize nejsou básně, spíše krátké říkanky a popěvky. Jako takové některé obstojí, ale nelze je vydávat za poezii: „Zaražené větry / má králík naší Petry // Se zacpaným nosíkem / chodí Petra s králíkem.“ Autor používá styl sloganů. Některé texty zcela rezignují na hlubší výpověď, promění se v hesla a klišé: „Pokud není láska k člověku bez limitu, tak je to jen pouhá parodie na lásku!“
Sbírce nepřidávají ani ledabylé formulace („Na jeho věk a diagnózu / neměly smysl pro symbiózu“) či chyby gramatické: „… tak mít láskou naplněny všechny srdce české.“ Laňka sice celkem obratně rýmuje („Sexuální choutky / dostaly dvě loutky // S vůní dřeva břízky / lítaly z nich třísky“), ale dopouští se rytmických nepřesností: „Ale že tu píšťaličku jen sem tam někdo stiskne, / málokdo si z lásky s chutí nahlas k nebi výskne.“
S grafikou jednotlivých básní si autor vyhrál. Básně jsou zpracovány různými způsoby. „Ta myšlenka nadzdvihla můj žaludek, / teď se tu válí na zemi ú s u d e k.“ Grafické zdůraznění může být funkční, ale zde působí podobně upravené básně mezi ostatními poněkud bezprizorně. Není vymezená struktura a není jasný smysl tohoto ozvláštnění.
Doprovodné ilustrace Honzy Laňky, autorova syna, jsou naopak jednoduché, nesnaží se být zajímavé, a tím pádem fungují. Spojuje je titulní téma – gesto. Díky tomu kresby tvoří zřetelný rámec knihy.
Sbírce však chybí vnitřní soudržnost. V knize se objeví několik motivů, které se opakují a variují, avšak jen nahodile, nevzniká z nich tematická linka, tím méně sjednocující téma. Není jím ani „gesto“, jak napovídá název, ani „společnost“, ani cokoli dalšího.
Gesto nedrží ničím pohromadě, a proto nemůže vypovídat. Poezie je bezesporu otevřená experimentům. Sebrané slogany, říkanky a grafické hry s nečitelným záměrem jsou však neobhájeným gestem, které vyšlo naprázdno.
