Není škola jako škola
Před 3 lety ·· Kamila Míková
Můj syn Matouš se chce letos na jaře hlásit ze sedmé třídy na šestileté gymnázium. Bydlíme na okraji Prahy 9, vedlejší obec už patří do Středočeského kraje. Šestiletých gymnázií není mnoho a pokusy u přijímacích zkoušek dva. Zjistili jsme, že vůbec nejmenší zájem o studium na šestiletém oboru má gymnázium Ústavní v Bohnicích, kde se vyučuje italština a po dvou letech v italštině probíhá výuka většiny předmětů.
Matouš nemá rád cizí jazyky. Přesto se mu zdálo, že na gymnáziu Ústavní by měl největší šanci. Tuto školu studoval již jeho o hodně starší bratranec a v rodině se traduje, že je to dobrá škola. Protože kvůli covidu odpadly dny otevřených dveří, Matouš si prohlížel snímky školy ze školního webu a líbily se mu. Jen ve mně rostla nervozita z představy výuky přírodovědných předmětů – matematiky, fyziky, chemie a biologie – v italštině.
„Poslyš,“ povídám Matoušovi, „pojedeme se na tu školu podívat, abys ji viděl aspoň zvenku na vlastní oči. Abys věděl, do čeho jdeš.“ Můj muž nás posadil do svého služebního auta a jeli jsme. Jeli jsme dlouho a míjeli rozsáhlá sídliště. – „Tady pojedeš metrem, tady vystoupíš, tady pojedeš autobusem,“ říkám Matoušovi, který doteď znal jen základku tři minuty od baráku. Zastavili jsme u školy. „Za tou zdí je psychiatrická léčebna,“ mávnu rukou. Nad námi a všude kolem nás se tyčí obrovské paneláky – jako z nějakého sci-fi. Gymnázium je nízká budova, propojená se základní školou. Matouš je vlastně kluk z vesnice – dívá se na paneláky s odporem. Vidím, že se mu to nelíbí. Jedeme zpátky.
„A nechcete se podívat do Čakovic, když už sedíme v autě?“ zeptá se můj muž. Šestileté gymnázium v Čakovicích doteď Matouš odmítal, protože mu je pomluvila sestra. Sestra na gymnázium vůbec nešla, ale do Čakovic se dostali její spolužáci a z toho usuzovala, že za nic nestojí.
Chvíli jsme jeli otevřenou krajinou – pole a pole. Čakovice jsou malé městečko na okraji Prahy, prochází jím hlavní silnice roubená přízemními domky, asi uprostřed se nad ní tyčí gotický kostelík a gymnázium je hned za ním. Mezi školou a kostelem je parčík s lavičkami. Budova školy pochází zjevně z přelomu 19. a 20. století, má žlutou fasádu s bílým zdobením kolem oken. Klasická venkovská škola. Po tom, co jsme viděli v Bohnicích, je to úplná oáza. „Tak jo,“ říká Matouš, „tak se budu hlásit sem. Ale co ta druhá škola – škola na druhý pokus?“
Vyměnili jsme italské gymnázium za francouzské – to proto, že francouzsky umím a mohu Matoušovi s jazykem pomoci. Je to ovšem nejprestižnější střední škola v Praze – Gymnázium Jana Nerudy na Kampě. Také tam nás odvezl můj muž – a rovnou neseme přihlášku. Vchod do barokní školní budovy roubí mohutné ozdobné sloupy. Nejprve zdobená mříž, za ní vrata jako do chrámu. Ocitneme se v úzkém prostoru, který připomíná kostelní předsíňky. Okénkem uvidíme vrátného, ten nás pustí dovnitř. Vstupní hala se schodištěm jako z Národního muzea. Cítím, že sem nepatříme, ale vystoupíme po schodech, lemovaných skříněmi s poháry ze školních soutěží, do prvního patra a podáváme přihlášku. Paní hospodářka se tváří studeně. Není to přátelské místo, ale Matoušovi imponuje. Chce se hlásit na školu, „která stojí za to“.
Tři školy, tři šestiletá gymnázia a jaký je mezi nimi rozdíl! Nepochybuji o tom, že rozdíl je také v úrovni výuky. Důležité ale podle mě je, jak se ve škole žák cítí. Přijímačky jsou v polovině dubna. Matouši, hodně štěstí!