LITERÁRNÍ BAŠTA

Text knihy má na svědomí Robin Král, ilustrace Jana Hrušková, celkovou grafickou úpravu pak provedla Zuzana Brečanová. Snaha vštípit malým čtenářům základy básnických forem, jakými jsou rondel, gazel nebo balata, je určitě úctyhodná, ale vyjde vniveč, pokud předložená ponaučení postrádají nějaký přesvědčivý rámec, a co je zásadnější – když výkladu chybí vtip. Nedá se říct, by humor v knize úplně absentoval, ale je ho přinejmenším veliký nedostatek. Pokud žáci základních škol a gymnaziální studenti svorně tvrdí, že „básničky jsou nuda“, velmi se obávám, že kniha nejenže ustálený názor nezvrátí, nýbrž ho ještě posílí. Z dětské knihy se prostě zase jednou stalo vkusné čtení pro dospělé, což je v poslední době všeobecný trend v rámci literatury pro děti a mládež.

Oddíly nejsou členěny podle vynálezů, kterým se knížka věnuje, autor se rozhodl text uspořádat dle básnických forem. Nechtěně tím vyniká řazení „á la halabala“ zvolených vynálezů. Je to zřetelné například v obsahu, kde je seznam vynálezů volen třeba takto – gazel: kostka cukru + lyže + vana + sluchátka. Trochu to působí dojmem, že na co se autor zrovna rozpomenul, přenesl na papír – aniž by následně přemýšlel nad celkem.

Druhý problém se ozřejmí vzápětí. Například jistě neznámé slovo rispet, které se objeví na stránce jako název oddílu, totiž pro dítě nepředstavuje v důsledku očekávaný a zakuklený fantastický vynález. Pokud zvědavě otočí stránku, narazí pouze na vysvětlivku, která praví, že: „Čtyřveršová forma italské lidové písničky rýmovaná střídavým rýmem se postupně rozšířila o dvě sdružená rýmovaná dvojverší a vzniklo ‚rispetto‘ – báseň vyjadřující úctu či obdiv zpravidla k milované dívce, jindy však třeba k milovanému vynálezu.“ Je tohle skutečně cesta, po které bychom měli děti vést k poezii?

Pochybuji také, že si malý čtenář začne pokoutně pod dekou při světle baterky básně analyzovat. V tomto případě bych věřila spíše intuitivní recepci, při které se básnická forma dostává pod kůži pravidelným čtením – k čemuž přispívá samotné rytmizování textu. Ač jsou v mnoha kulturách připisovány schopnosti věci správně pojmenovat magické účinky, ve zmíněném členění a osvětlování básnických forem žádné kouzlo nevidím. Ano, pravidelná četba je jednou z možností, jak naučit dítě vytvářet rýmy a vnímat verše. Ale dítě též potřebuje zájem, touhu a motivaci, aby se ke knížce vracelo.

Nejsem v kůži malého dobrodruha, ale pokud mám při čtení putovat do dob velkých vynálezů a opustit na chvíli lákavý svět iPodů, androidů, konzolí a počítačových her, očekávala bych přinejmenším obří vzducholodě, ďábelské stroje, honosné plachetnice, zkrátka vše, co slovo vynález evokuje. Pokud se mi ani těch nedostalo, přimlouvala bych se alespoň za interaktivnější knižní zpracování – protože interaktivnost evokuje již samotný název díla. Na některých místech knihy lze nabýt dojmu, že s vámi text nepočítá ani jako se čtenářem, natož aby zde byl zřetelný přesah či interakce. Pravda, ne vždy je experiment ku prospěchu, zde by však neuškodilo, kdyby se autoři knížky takříkajíc odrazili více nohama od země. Škoda, že vybídnutí ke hře nezachraňuje ani část s kaligramy, kterých je nejen poskrovnu, ale ani nejsou ničím zvlášť zajímavé. Ostatně i nad jinými texty se mě zmocňovalo podezření, že tvůrci veršů často dochází dech: „A génius František Křižík / prý jezdíval svou vlastní zdviží. / Dole pod ní v letním parnu / vybudoval elektrárnu / a měl přitom na krku fiží.“ Docela úsměvnými se také jeví výpovědi, že Tesla vymyslel elektřinu bez drátů, aniž by přitom vstal z křesla, načež o dvě stránky dále čteme, že řeckého panáčka Archiméda trápila voda až do oběda. Autorova posedlost prodléváním a dobrým jídlem se nedá přehlédnout.

Využití verzálek v rámci jednoho oddílu, když se u dalších básní neobjevují, je přinejmenším problematické. A vytučnit některé části textů, nejspíš z didaktických důvodů, je doslova zvrhlé – dítěti přece nepředkládáme učebnici. Další svízel se objevuje v místech, kde text funguje spíše jako popisek obrázku, než aby platil opačný princip, kdy ilustrace text rozvádí či významově doplňuje. Až to působí dojmem, že už autor neví co říct a chce za každou cenu dostát tématu básně či její formě, což může často způsobit více útrap než radosti: „Když zakřičel: ‚Pozor, jedu!‘ / dav utíkal na vše strany. / Byl to blázen od pohledu. // Stále křičel: ‚Pozor, jedu!‘ / a jel na velocipedu. / Děsil všechny, dámy, pány. // Když zakřičel: ‚Pozor, jedu!‘ / dav utíkal na vše strany.“

Leckdy mohou být malému čtenáři básně i nesrozumitelné: „Když jsou děti příliš malé / v ten den, kdy se narodí, / musíme je v našem sále / prohřát, jinak marodí. // Jenže když je balí do dek, / leze vršek, leze spodek. // Zní to trochu divně sice, / ale dám je do krabice.“ V případě tohoto příkladu nezachraňuje vyznění textu ani doprovodný obrázek, na němž rozhodně nerozpoznáte inkubátor, zvlášť když jste si ještě na předchozí stránce četli o hromosvodu. Nechci nabádat k nějakému hyperrealistickému vyjádření, ani nechci snižovat dětskou fantazii a dětský intelekt, ale chci upozornit na to, že pokud má dítě hrát hru na hádání a také ji vyhrát, potřebuje k úspěšnému řešení správná vodítka. V tomto případě se přinejmenším neobejde bez jednoho z rodičů.

Bohulibý záměr se zřejmě během práce na knížce zvrtnul v prvotřídní postmoderní chaos. Příhodně jej charakterizují verše, které nacházíme u Morseovy abecedy: „každý projev s každým blafem / je to zázrak nad zázraky“. Děje se tu totiž to, co se odehrává často pod rukama amatérských malířů, když se snaží namalovat skvostný obraz – je z toho až moc cítit, že autor chce, aby to bylo skvostné. Ano, snaha se cení. V tomto případě padla na úrodnou půdu, když tolik oslnila porotu Magnesie Litery. Jenže, přiznejme si to, cena v prestižní soutěži nemusí být vždy zárukou dobrého díla.