Nedopečená zebra
Před 8 lety ·· Anna Štičková
Literární bašta recenzuje knihu Pečená zebra od Ivy
Pekárkové
Iva Pekárková figurovala v letošních nominacíh na Magnesii Literu hned dvakrát – v kategoriích próza i blog. Ani jednu nominaci neproměnila. V případě Pečené zebry mě to ovšem nepřekvapilo.
Podle anotace Pekárková „… už dobře patnáct let sleduje černo-bílý cvrkot v Čechách, na Moravě a ve Slezsku a teď na základě svých pozorování napsala román“. Její knihu ale nemůžeme považovat za román – skládá se ze tří samostatných textů, které se jmenují Chechtáky, Rozkoš a Zahrada. Spojuje je tematika bílých žen žijících s černošskými muži. Pekárková hned na začátku knihy zmíní, že „příběhy a situace v knize uvedené se nestaly tak, jak jsem je popsala, ale mnohé se ve skutečnosti opravdu udály, i když maličko jinak, a všechny by se stát mohly“. Slovem popsala Pekárková přesně vystihne problém své knihy – Pečená zebra popisuje, nevypráví.
Všechny tři části se kompozičně podobají. Pekárková vždy čtenáři detailně popisuje postavy od jejich dětství až po současnost. V první a druhé části jsou hlavními aktérkami české ženy. Jejich africké mužské protějšky do děje zasahují minimálně. Spíš vytvářejí kulisu, která doplňuje předvídatelný děj, což ovšem nenaplňuje slibovanou tematiku života černochů v Čechách. Hlavním tématem Pečené zebry jsou ženy, které s černochy žijí. Pekárková nepopisuje, jak s nimi žijí, ale spíš kdo jsou tyto ženy.
Postavy v Pečené zebře jsou schematické: jestliže Pekárková píše o manažerce, má postava všechny stereotypní vlastnosti manažerky. U většiny postav od počátku víme, co která bude říkat a jak se bude chovat. Pekárková žádné překvapení čtenáři nenachystá, protože o svých postavách prozradí vše. Není potřeba číst mezi řádky, není potřeba přemýšlet. Zároveň ale tito lidé nemají sebemíň propracovanou psychologii a čtenář se s nimi jen těžko ztotožní.
Černošským postavám se věnuje výrazně méně než bílým ženám. Až skoro vytváří dojem, že jsou všichni afričtí muži vlastně stejní. V prvních dvou částech nedostanou v podstatě žádný prostor, klidně by je mohli nahradit běžní čeští muži, ale chápu, že by pak nebylo na knize nic zajímavého. Až ve třetí části se černý muž stává jednou z hlavních postav.
V této části se objevuje více hlavních hrdinů: opět dvě ženy a konečně je tentokrát doplňuje africký muž. Jejich životy jsou opět popsány zcela do detailů od dětství až po současnost. Průběh textu je tentokrát pozvolnější, na rozdíl od předchozích, kde děj nebyl stupňovaný, táhl se popisem postav a prostředí a zápletka se vyřešila na několika stranách tak rychle, až to čtenáře zarazí. Třetí část má náznaky gradace a v několika okamžicích se čtenář dočká i napětí, což textu jen prospívá. Do celku ovšem povídka nezapadá a jaksi neuměle doplňuje dvojčata před sebou. Jako samostatně stojící útvar by obstála výrazně lépe a byla by příjemným, byť nenáročným čtením.
V jazykové rovině Pekárková kombinuje spisovnou češtinu s hovorovou a nebojí se ani vulgarismů. Používá slova jako „čítač“ nebo „cajt“, která z textu spíš zbytečně vyčnívají, než aby například specifikovala mluvu některé z postav. Jazykově se snaží Pekárková charakterizovat pouze černochy, a to přepisem jejich mluvené češtiny: „Já mám obšanku! […] Já jsem Ček,“ což působí nejen směšně, ale zároveň to černošské postavy dehonestuje. Pekárková má problém zdůraznit význam sdělení výběrem slov nebo vhodnou formulací, a tak závažnost sdělení zdůrazňuje verzálkami:
„René cítila, jak k ní připlouvá ten vír, ten – KURVA, TO JE VONO! – vír, jak jí šplouchá rovnou do hlavy, jak se točí, jak ji vcucává…
NO KURVA!“
Možná není náhoda, že kniha vyšla právě v tuto dobu, kdy téma přistěhovalců v Čechách rezonuje. Je to tedy bezesporu zajímavé téma, které ovšem Iva Pekárková, která „už dobře patnáct let“ sleduje situaci černochů v Čechách, nikterak nevytěžila.
