LITERÁRNÍ BAŠTA

DOBRÉ ČEŠTINY

Nedělnička XXVI

Před 6 lety ·· Barbora Čiháková

Nedělničce je skutečně smutno. Sice nám posledních pár dní přeje počasí, ale opustil nás jeden velký český spisovatel a geniální fejtónkář Ludvík Vaculík. Dnešní Nedělnička je hlavně pro něj.

1. června 1979

Už je červen, měsíc trávy. Tráva řídce a třepenatě zraje, slunko do ní pálí. Na loukách podél trati kvetou kola zvonků, kopretin a jakési světlounce fialové kvítky. O důvod víc k breku, po nejpodivnější noci. Když jsem kdysi odcházel z domova, jako bych se loučil se životem. Vzdával jsem se svému neštěstí na milost a nemilost, byl jsem velice pokorný, umíral jsem svému dětství a všecko mi bylo jedno. Ale ukázalo se, že umírám do nového, dlouhého života. Ten mi dal, co mám. Ale zkušenost strašlivého loučení jakoby se vším už mi zůstala a ten pocit neštěstí dal se vyvolat nepřiměřenou událostí, takže jsem pak nebyl například schopen znovu odhodit zvednutý kaštan. To vedlo k tomu, že nechávám věci raději na jejich místě.

1. června 2015

Dneska byl Den dětí. Nevzpomínám si. Dochází mi paměť. Zůstávají jen kmity a obrazy radosti a štěstí, které už dnes neumím zcela pojmenovat. Až tak se mění vnímání v čase. Na hřbitově v Ďáblicích se dnes držela pieta za děti narozené v 50. letech ve vězení. Dávali je do hromadných hrobů. Umíraly za mřížemi, kam se narodily, ve světě nikoho. Snad jim někdo do noci aspoň pošle modlitbu. Ten den by měl vlastně patřit jen jim, však kolik jich mohlo zůstat i bezejmenných.

2. června 1979

Chtěl jsem si zapsat setkání s Beethovenkou, ale pak jsem raději sedl na kolo a jel za Karlem Kosíkem. Cestou jsem blbec dvakrát spadl, protože jsem zvyklý na kolo s brzdou v pedálech, a protože jsem při seskakování zapomněl vysunout nohu z jakýchsi ok. Bylo to Janovo kolo, vybavené blbostmi s přehazovačkou. Karel mi lihem a sprejem ošetřil odřeniny a teprve pak jsem, takto ponížen, mohl zahájit své tázání k jeho filozofii. Mám povinnost upozornit, že co jsem tu zapsal či ještě zapíšu o jeho názorech, není asi platné. To bych musel mít magnetofon. Je to spíš jenom záznam toho, jak bych s ním rád diskutoval. Budu přece jen muset počkat, až dohotoví svůj spis. Chtěl jsem mu předestřít těžkou námitku, jak může filozof s tak špatným vztahem k rychlosti světla, jaký má on, vůbec aspirovat na poznání Bytí. Odpověděl, že to je předsudek a blud minulého století, chápat úkol filozofie jako styčný s úkoly přírodních věd a matematiky. Filozofie má své vlastní problémy a postupy, neodpovídá za pravdivost poznání v jiných disciplínách, ani jim nepodléhá, a tato nezávislost filozofie pochází už z Řecka, prý.

2. června 2015

Šla jsem pěšky domů. Bylo po půlnoci. Kolem mě se kymácely postavy. Praha je přeplněná i v noci, jako by v ní člověk ztrácel právo na klid. Potkala jsem jakéhosi Nora. Jmenoval se Petter. Vypadal upřímně norsky. Říkala jsem mu, že mám ráda poezii. Podivil se. Chvíli mě nutil, abych mu vysvětlila, jak to vypadá, když ji člověk píše. Anglicky jsem mu vyzradila, že je to boj za každé slovo, za jediný dobrý verš, kterého si pak člověk váží jako své duše. Říkal: „Tady je moje vizitka, až to bude jednou i anglicky, tak mi to pošli. Kdysi jsem dělal divadlo a něco ve mně ještě zůstalo. Teď už jsem v korporátu, ale tohle snad člověk nezapomíná.“

3. června 1979

Léto je teď. V létě bude zima. Teplota je od rána osmnáct stupňů na hrušni ve stínu, k poledni dosáhne třiceti. Napustím si vaničku studené vody a nořím se do ní. Hadice při napouštění se chce narovnat, vyskakuje z vaničky, tak ji zastrčím do těžké skleněné nádoby a tu teprv postavím do vaničky. Madla žasne: „Ty jsi génius mozkem!“ Za moment však dodá: „Ale napíšou o tobě, že tě zničily ženské.“ Pořád čte korespondenci F. X. Šaldovu s kdekým, jsou to samé názory a ideje, což Madlu kazí. „Proč by o mně měli psát,“ řekl jsem, „a kdo? Já žádné dopisy nezanechám.“

3. června 2015

Pomalu stoupá teplota. Od dnešního dne až do září budu bojovat o přežití a děkovat za každou kapku deště, která spadne. Mám pocit, že to takhle kdysi nebývalo. Jenže i mé vlastní vzpomínky jsou zkreslené a do deníků z těch let radši nenahlížím. Přesto bývalo jaro delší. Začala jsem číst Olgu Stehlíkovou. Mám pocit, že ta recenze nebude zrovna kladná, ale kdo by soudil při prvním čtení. Jen doufám, že můj finální verdikt nebude ovlivněn počasím.

4. června 1979

Zavřených lidí je zatím deset. Je mezi nimi Otka, pan Václav, Petr Uhl, oba Němcovi. Zajel jsem za Petrem Pithartem a s ním pak za Grušou a za Ivanem, co budeme dělat. Nikdo však nezná formulaci obvinění, nemohli bychom se jich nijak přesněji zastat nežli: Pusťte je! A tak přijímáme názor Ivanův, i když jsme Ivana nezastihli doma: že se nedá zatím dělat nic. Já se jako vždycky točím v duchu okolo nelákavého nápadu, že bych měl udělat něco aspoň za svou osobu. Jenže jsem se už vzdálil sólovému vystupování, bojím se nasednout zas na kolotoč otrav, když se mi podařilo uvolnit si čas a pozornost pro psaní a širší přemýšlení a když mám tolik nesplněných záměrů. Teprve se vzpamatovávám ze zimního sklíčení, které, jak poznávám dodatečně, bylo veliké. Krom toho člověk uvažuje i takto: Drak má svou princeznu. Můžeme teď my ostatní princezny bezpečněji chystat svou letní Slavnost?

4. června 2015

Do Prahy přijela máma. Řeší se věčné téma svatby. Detaily jsou stále nejasné. Říkám si, že to nakonec přece nějak dopadne.

Večer křtil Radek Hochmal svoji prvotinu Sefirot. Sešla se u toho i Dobrá čeština. Názorově se dostáváme na hranici anarchismu – v dobrém slova smyslu. Markéta byla kmotrou. My dva s Danem jsme četli ukázky. Po dlouhé době jsem měla v ruce nějakou fantastiku. Těším se, až si ji v klidu přečtu celou.

5. června 1979

zápis chybí

5. června 2015

Začíná Sjezd spisovatelů 2015. Je to napojené na novou Asociaci a její členy. Jak moc však tato událost zasáhne mimo tuto skupinu? Myslím hlavně na slova Karla Pecky, který zaznamenal, že z Dobříše je vidět až na haldu lágru Bytíz, kde fáral. Nějak se mi při té vzpomínce příčí snaha obnovit spisovatelskou instituci, když už se jednou ukázalo, že spojení literátů se dokáže tak poskvrnit.

Jakékoliv vnější organizování a členění literárního prostoru smrdí sektářstvím.

6. června 1979

zápis chybí

6. června 2015

Zemřel Ludvík Vaculík. Na Sjezdu spisovatelů ho uctili minutou ticha a několika větami, které by se daly koneckonců říct i o komkoliv jiném.

Sjezd běží dál, já stále váznu nad úvodním slovem Jana Němce. Sjezdy před převratem označil za nesvobodné, za terária s psacími stoly. Řekla bych tomu ještě mnohem hůř. Zmínil 12 odstavců o próze. Napsal je kdysi s kolegy. Vrátil se tak do centra boje. Nijak teze neobhájil, nevysvětlil, jen je připomenul, snad aby dal na srozuměnou, že za nimi stále stojí. Zmínil devadesátá léta, ale už se nezabýval jejich hlubší analýzou, co vlastně způsobila dnešku. Drobnou narážkou došel k tomu, že byla euforická, plná alkoholu a radosti. Což víme. Navíc to zní trochu nepřesvědčivě od člověka, který se narodil roku 1981. Výchozí tezí Sjezdu spisovatelů je: vztah politické moci a literatury, který zásadně určoval agendu všech předešlých sjezdů, se proměnil ve stav chronické bezmoci literatury. Ale už v tomhle bodě není možné se shodnout. Literatura není nikdy bezmocná. Nehodlám na ni rezignovat jen proto, že se změnily nároky společnosti. Ty se měnily i generacím před námi – a nedaly se. Stejně jako pro ně, i pro nás dnes platí, že je potřeba najít pouze správné vyjádření, které vystihne 21. století a proměny, které se nás dotýkají. Nicméně to znamená práci, odříkání, vytrvalost a důslednost. K ničemu takovému bohužel sjezdy nepomohou. Však dokud budeme používat jazyk a  v něm zůstaneme lidmi, budou tu i knihy. A ty dobré si vždycky najdou cestu ke čtenáři. Ještě bych to nevzdávala.

7. června 2015

Čekám na bouřku. Věřím, že přijde. Na památku Ludvíka Vaculíka bude dnešní Nedělnička složená z úryvků Českého snáře a mého vlastního deníku. Snad aby věděl, že si ho stále ještě někdo píše.

Přeji všem jen dobré do dalšího týdne a nebojte, i za týden se shledáme.