Nedělnička XV
Před 10 lety ·· Barbora Čiháková
A tak máme za sebou další týden. Praha s příchodem jara ožívá kulturními akcemi a bohužel i turisty. Opět začíná klasická sezonní hra – protlač se davem a nikoho u toho nezabij. Nejednomu se z toho zatmívá před očima.
Možná i to byl důvod, proč jsem se v pondělí vypravila do brněnského divadla. Na programu byla dramatizace knihy Jako bychom dnes zemřít měli Miloše Doležala o osudu pátera Josefa Toufara. Výlet to byl hezký, jezdím totiž ráda vlakem, představení Zpráva o zázraku už bylo horší. Tak radši povyprávím o vesnici Nagoro, kde žije Tsukimi Ayano. Už od třinácti let vyrábí strašáky. Zaslouží si obdiv, neboť se v pondělí jejich počet přehoupl přes 350 (jen dodávám, že v samotné vesnici žije šedesát pět lidí).
Pokud nevíte, jak vypadá 350 strašáků na jednom místě, doporučuji návštěvu pražské Lucerny. Například v úterý tam bylo víc lidí než strašáků ve vesnici Nagoro. Je to pochopitelné, protože se tam odehrál koncert kapely Postmodern Jukebox, který byl naprosto úžasný! Brzy budou zpátky – tedy vám všem, pokud je ještě neznáte, vřele doporučuji (http://postmodernjukebox.com/). Ideální hudba k tanci, poslechu, depresi, svatbě i rozvodu.
Nadšení byli v úterý i španělští vědci, kterým se podařilo identifikovat ostatky spisovatele Cervantese.
A podobný boj jako Don Quijote svádí i nadále divadlo Na Fidlovačce. Oni chtějí grant, magistrát nechce dát grant. Nutno přiznat, že si ho Fidlovačka vlastně ani moc nezaslouží. Nicméně přestřelka stále trvá, proto jako rytíř ve středu zasáhl do děje Andrej Babiš s příslibem, že se sponzorem stane Agrofert. Je to sice šlechetné gesto, ale jinak naprosto postrádá hlubší smysl. Stálo by vlastně za rozbor, kdo je v celé této situaci Sancho Panza, kdo větrný mlýn a kdo Don Quijote. Divadlu bych však doporučovala nesmutnit, a jestli chce bojovat o peníze, ať bojuje, všichni víme, že tato zem oceňuje trpělivé loudily. Příkladem za všechny je přeci popularita tiskového mluvčího Ovčáčka, jehož hledání napjatě sleduje celý národ.
Zatmění mysli zřejmě prodělal na Velký knižní čtvrtek jeden neznámý člověk v Olomouci, který z balkonu v přízemí jednoho domu ukradl pečené kuře, vařené brambory, dvě kila naložené vepřové kýty, nakrájenou zeleninu a dvě kila špekáčků. Nedělnička doufá, že si neznámý pochutnal a přečetl si u toho aspoň jeden z patnácti nových knižních titulů, které se v tento den objevily na našem trhu.
V pátek přišlo skutečné zatmění Slunce. Evidentně to mnohé z nás ovlivnilo – jakým způsobem snad radši ani nebudu komentovat.
Nicméně jsme přežili a dočkali se soboty – prvního jarního dne, jenž je současně Světovým dnem poezie. Kavárna Louvre byla narvaná a hosté přiváděli personál k nepříčetnosti, neboť se všichni chtěli zúčastnit akce „zaplať kávu básní“. Ráda bych řekla, že si cením tohoto tvůrčího vzedmutí, které však, obávám se, opadlo hned v neděli, kdy káva přestala být zadarmo. Světový den poezie spustil také novou aplikaci Poetizer, kde mohou lidé sdílet své verše s ostatními, aby se v literární produkci této země udělal ještě větší pořádek, vždyť loni vyšlo pouhých 18 379 knih. Co dodat – jestli už je aplikace i na poezii, zatmění bylo pravděpodobně větší než obvykle.
Proto vám všem do dalšího týdne přeji trochu víc zdravého světla a dobrého rozumu.
