LITERÁRNÍ BAŠTA

Všechno začalo samotnou nominací, kterou si Nedělnička vysloužila v kategorii Blog roku, i když se nejedná o blog. Jenže se s ní musela smířit, neboť se těžko odmítá něco, o čem vás oficiálně spraví e-mailem až několik dní poté, co se to stane: „Dobrý den, patrně už víte, že váš blog byl nominován v ceně Magnesia blog roku v rámci výročních knižních cen Magnesia Litera.“ Zbytek e-mailu obsahoval jen informace o datu a místě konání. Pár dní poté přišel automaticky generovaný e-mail, ve kterém jsem měla odkliknout svoji účast a zájem o lístky. Tak jsem si ten lístek vyžádala. Jenže on žádný nepřišel.

Najednou stojím na Nové scéně a přešlapuji s pocitem krajní nepatřičnosti. Ve frontě na lístky mě obratně předešel Andrej Babiš i s ochrankou. Došlo mi, že tady skutečně nemám co dělat. Hosteska hledá v excelové tabulce moje jméno s přípisem autor, zjevně stigmatizujícím, protože na rozdíl od novinářů, kteří si na poslední chvíli vyzvedávají obálky se skutečnými vstupenkami, dostanu do ruky odtržený kus papíru. Žmoulám ten rožek v dlani a je mi k uzoufání trapně.

S bláhovou nadějí, že nic horšího nepřijde, čekám, až to bude celé za mnou. Z přenosového vozu režisér všem popřál hezký večer, připomněl, že se máme bavit a nezapomenout tleskat. Jirka Havelka neschopný zapnout si sako mezitím žmoulá na jevišti posmrkaný kapesník. Začínám své účasti upřímně litovat.

Svírá se mi hrdlo v předtuše, že se na jevišti objeví herci v kostýmech, jako tomu bylo v předchozích ročnících. Naštěstí od nich letos upustili. Přestávám se tedy potit hrůzou, ale předčasně, protože už první předávání s inscenovanou scénkou, jak potkává Tomáš Princ lidi na ulici, zavání amatérismem a trapností. Podezřívám Havelku, že už ho to letos nebaví. Nasvědčuje tomu absence sebemenší přípravy, neustále jen opakuje, že na tohle i tamto se ptal přece loni. A k tomu momenty jak vystřižené ze zpráv televize Nova. Cenu za dětskou literaturu předává dítě, bojím se zvířátek na konec. Aspoň že ministr kultury Daniel Herman má radost – Jirka Havelka ho pochválil za vyjádření nesouhlasu s návštěvou čínského prezidenta. Hezky si porozuměli nad příslibem dát literární dům na papír, i když těžko říct, co to znamená. Čímž se potvrdilo, že máme všichni moc rádi med okolo pusy v podobě roztodivných příslibů. Jenže mě by spíš zajímalo, jak to vypadá s přípravami a rozpočtem na knižní veletrh v Lipsku, o tom ale asi Jirka Havelka nic neví. Hlavně že opravdu vtipně ohlásí kategorii poezie.

Aspoň že letos knihy představily krátké animace, které byly nejvkusnějším bodem večera. Poněkud umírněnější než dřív byla i scéna, snad i díky tomu, že odpadly lapidární herecké skeče. Nad jevištěm byly zavěšené plastiky, které měly snad připomínat stránky knihy s několika písmeny a předznačenou diakritikou. Nemohla jsem si pomoct a neustále jsem se snažila doplnit chybějící litery a uhádnout celou větu, až se mi v paměti vyjevily dávno potlačené vzpomínky na televizní soutěž Kolotoč. Proměnilo se to v moji soukromou relaxační mantru, abych odklonila pozornost od moderátorů, kteří se pokoušeli jednotlivými vstupy proměnit předávání literární ceny v estrádu.

Neustále se snažím zahnat myšlenku, kolik tahle klauniáda stojí: tisk imaginárních vstupenek, pronájem Nové scény, moderátoři, kapela s jednou skladbou, raut, na kterém si nejsem schopná zobnout jediného chlebíčku, protože mám nestravitelný pocit zaprodání se… Zachraňuju se útěkem. Ale tím tahle reality show bohužel nekončí.

Příval neprofesionality pokračuje hned druhý den v komentářích českých periodik. Soustavné míjení s popisovanou látkou v příspěvcích Ondřeje Bezra (iDnes) nemám sílu hlouběji analyzovat. Jiří Peňás (Lidové noviny) nenápadným komentářem ke svému článku potvrdil svůj vztah k současné literatuře: „Stejně by mě zajímalo, kdo z hlasujících tu knížku (myšleno Hodrové román Točité věty) skutečně četl.“ Pro ostatní literáty budiž jeho text varováním, aby si dobře rozmysleli, jak svoji knihu pojmenují, jinak skončí jako „žena točitých vět“. Peňás bohužel ještě dodává: „… jde o dílo, které je určeno hlavně autorovi.“ Neboť si to Hodrová psala určitě jenom pro sebe. A nakonec zpochybňuje i autorčinu touhu knihu propagovat a prodávat, neboť píše, že se tentokrát z knihy bestseller nestane: „Při všem respektu k Daniele Hodrové s tím tentokrát asi počítat nelze, ba lze se domnívat, že po tom ani sama autorka netouží.“ Však jen bláhový autor by chtěl, aby se jeho knihy prodávaly. Hůř dopadla jen Anna Bolavá: „V její venkovské knize jde o souvislost duševního zdraví se sběrem léčivých bylin.“

Absolutním vítězem se ovšem stává Ivan Hartman (Aktuálně.cz), neboť o románu Hodrové napsal: „Její zásoba informací a souvislostí je jako během dlouhé zimy navršená tlustá vrstva sněhu. Po ní s brilantní lehkostí kloužou lyže autorčiných vět, nebo se jejich hrany při kličkách zařezávají do různých vrstev starých povrchů. A někdy narazí až na hlínu samotného svahu.“ Snad Daniela Hodrová aspoň lyžuje.

Jediný, kdo se svým komentářem nakonec trefil, byl Lukáš Novosad (Echo24), neboť Magnesii Literu žánrově přirovnal k sitcomu. Jen si nejsem jistá, že chci vidět ještě další díl.