Nedělnička CXXXV
Před 4 lety ·· Barbora Čiháková
Dovedu si představit, jak vám Nedělnička chyběla, ale rozumějte, vánoční svátky by měly být plné klidu a pokoje, to se mají číst věci radostné, a pokud možno poklidné, žádné rozevláté zprávy. Tak se vrací Nedělnička až s lednem, aby vám všem zároveň připomněla, že včera, 4. ledna 2020, uplynulo přesně 120 let od narození Bedřicha Fučíka, a to pak jdou zprávy, všechny ty malichernosti, drobnosti a krátkodechosti stranou. Pohodlně se usaďte, vzpomínáme.
Milý Bedřichu, […]
1. Raduji se z Vašich kritik a článků především kvůli Vám, neboť jako mladý pes si brousí zuby hryzaje staré dřevo, tak mladý kritik bystří si rozum na starých autorech a vždy jest velkým jeho štěstím, trefí-li na krajana, poněvadž jednak mu může lépe rozumět a jednak se potká s větší trpělivostí a blahovůlí, ale z toho všeho si nic nedělejte, jste v právu jako člověk, který vůbec něco chce, a jako hyacint, který musí z nějaké hlíny, a tedy z nějakého hnoje růst. Žehnám Vašemu slovu a péru ze srdce nejhlubšího, dobře věda, že všecko, co roste, může růst jenom ze své svobody, a kdybyste mluvil i nesmysly, není třeba tak to nazývati, neboť nesmyslem zdá se býti někdy i to, čeho jiný Člověk, nedosti osvícený, nechápe, anebo zrovna nepotřebuje. Ať Vám nenapadne, že Vám něco vytýkám, až na ta místečka, kde polemizujete s pokrytci a s blbci, což je hodno odsouzení, jakož praví Evangelium, že se jisté věci nemají říkati sviním.
[…]
4. Drahý Bedřichu, aby člověk byl krvežíznivě choulostivý na svou pověst, musel by míti příliš mnoho dluhů, příliš málo rozumu a příliš mnoho lásky. Tak ještě v roce 1914, Bože můj, kdyby byl o mém díle někdo napsal něco takového, jako píšete Vy, a na těch místech, kam píšete Vy, mohlo to znamenat obrat v mém osudu, tak si aspoň namlouvám. Ale každý člověk pro své štěstí, jak mu rozumí, může ztratiti jenom jednu rozhodnou bitvu. Víte, Bedřichu, jak se tehdy docela beztrestně psalo o mně? Takto: „Individuum, které si říká Deml kněz.“ A vidíte, Bedřichu, i to bylo pravda, neboť jsem byl a zůstal jsem sám: Individuum. Už i věda lékařská nás učí, že některé rány zůstanou nadosmrti nezahojeny. Všecky chvály Karla Judy, všecky chvály Bedřicha Fučíka, Paula Eisnera, Pavla Hulky-Laskowského, Miloše Dvořáka a Otokara Březiny nestačí v mé duši vyplnit a zahladiti jizvu, kterou jsem si udělal dle všeho sám. Slyším-li jakoukoliv pochvalu své osoby, nebo čtu-li jakékoliv uznání svého díla, jako bych četl či slyšel svůj vlastní nekrolog: „Jaká pomoc, musíme tam všici!“ (Jakub Deml Šlépěje XI).
Jak pak lépe navázat než Fučíkovým vlastním textem. On byl totiž prvním průvodcem po Demlově díle, s nímž se Nedělnička setkala. Nejdřív znala „tasovského šestnácteráka“, a hle, pak přišly texty o něm, kdo by na tu dlouhou prodlevu vyplněnou tichem vzpomínal, kdo by ji pamatoval. Jako první spatřila Nedělnička soubor Fučíkových textů z Písně o zemi (ještě v dostání v antikvariátech, nakupujte, dokud je, již brzy nebude, a co si pak počneme, když už svazek Rodná krajina básníkova není na dosah ruky, natož peněženky).
Práce básníka, tj. toho, který „smrtelně miluje život, zpívá život, zajíká se životem“, ustavičně kypří okorávající půdu země, odhaluje a hájí pravdu života v krajinách, „kde světlo věčné svítí nezakryto jako za prvních dnů země“; práce, která uchovává tuto pravdu v tajemných vazbách lidských osudů, duše, krve, věcí a dějů navzájem korespondujících v prostoru i čase, ale i za ně, a postižitelných i v děsu smrti a tmách hrobů; která uchovává památku; která znovu a znovu dotváří kontinuitu dějin člověka ve jménu jeho svobody, důstojnosti, spravedlnosti a cti.
Takto jsou vyznačeny rozměry a horizonty básnického myšlení a vůle, aktivizované za jistých předpokladů. Do paměti duší a srdcí je vštípen obdiv a úžas nad vším, co nemusilo být (ó hrůzo hrůz!), ale jest a s nimi i naděje v to, co potrvá na věky; nad tím, že jest a jaké jest. I my jsme stvořeni a zrozeni z lásky, nejtvořivější lidské možnosti, i když nepatrného zlomku počátečního tvůrčího gesta práce… (Bedřich Fučík: Orientační popis některých Demlových krajin).
Nepočítáno lidským věkem, jako by uběhlo jen několik vteřin, setkala se Nedělnička ještě později s dílem Karla Pecky, a aniž by tušila, znovu se tu objevil, nejprve nenápadně, pak ovšem jako svědek podobné zkušenosti z padesátých let, Bedřich Fučík:
Vraťme se k Peckovým Motákům a otázce, kterou vám Karel dal. Když Motáky konfrontujete se svou vězeňskou zkušeností, myslíte si, že je to kniha, která tuto zkušenost zachycuje?
Naprosto. Vězení bylo jisté jiné než lágr. Když jste třeba ve třetím dvoře na Mírově, kdy nesmíte přijít ani k oknu, za to se chodilo – když vás chytili – do díry, z okna se nesmělo koukat. Maličkost, řekne se. Ale vy jste byl od reality tak vzdálen… Jedna realita byl kriminál a my v něm a druhá – příroda, miliony lidí vně – začínala sto metrů od nás. Naučil jsem se tam rozeznávat desítky odstínů určitých barev – hnědé, šedé, barvy mračen, brzy od rána, když byl čistý vzduch a kdy tam máte tolik šedých, které jsou ve spojení s růžovou nejlepší! A když to jde do těch fialových! My jsme byli zcela odříznuti, žili jsme v izolaci, vlastně v kamení, kdežto vy v lágrech jste sice viděli hrozné nebe, hrozné baráky, hroznou špínu, ale současně něco přirozeného, trávu, les kolem, u nás byl jediný strom, na němž jsem se naučil rozeznávat ty odstíny hnědé, ale ten skáceli. Vedlo to k takové schizofrenii, že když jsem přišel domů, nejenže jsem si netroufal nikam jít, to bylo vyloučené, nejenže jsem například nevěděl co dělat s penězi, neuměl telefonovat, ale – když jsem se vrátil, musel jsem do nemocnice, do Motola na internu, kde jsem vlastně prvně vyšel na zahradu. V županu. A já bral do rukou listy stromů a byl jsem užaslý, že skutečně existují, že se mi to listí nezdá, že to není nějaká iluze, obraz. (Bedřich Fučík: Rodná krajina básníkova, rozhovor Karla Bartoška s Karlem Peckou a Bedřichem Fučíkem)
A závěrem ještě jedna drobnička, vzpomínka Vladimíra Justla, dvorního editora a přítele Vladimíra Holana:
S Bedřichem Fučíkem mám krásnou příhodu. V říjnu 1978 mi zavolal a ptal se: „Co děláš v sobotu večer?“ Já, že nic nemám. „Tak přijď k nám!“ Přišel jsem na Vinohrady a teď si představ, že tam byla nastoupená celá rodina ve slavnostním, paní Jitka připravila večeři. A Fučík mi říká: „Ty máš padesátiny, a protože nemáš rodinu, tak jsme tě pozvali k nám…“ (Rozhovor Jiřího Holého s Vladimírem Justlem Ozvuky času…)
Pamatujte a čtěte (v Triádě seženete ještě skoro kompletní dílo, až na ten jeden svazek, který ovšem Triáda již jistojistě připravuje), ideálně Bedřicha Fučíka, ale též Jakuba Demla, Karla Pecku, ale též Jana Zahradníčka a mnoho a mnoho dalších, kteří by se bez Fučíkova přičinění ztratili z našeho povědomí. A kdyby to nestačilo, vzpomeňte s dalšími v anketě Revolver Revue, jejíž jedna část je dostupná elektronicky a celou ji naleznete v č. 98 z roku 2015. A do dalšího týdne jen to dobré: věnujte svůj čas radostnému dílu, ať nezblbnete!