LITERÁRNÍ BAŠTA

Poslední zbytky zdravého rozumu a slušnosti tuto zem opustily v pátek, když trojjediný Ladislav Jakl, Václav Klaus a Jiří Weigl publikovali reakci na rozhovor s Jáchymem Topolem. Zpravodajství proto ustupuje, abychom se na tento skvost mohli podívat podrobněji. A pamatujte, že fuchsie pokvetou průběžně až do konce léta.

Úvodem je nutné některé věci projasnit. Jednak se Nedělnička s Jáchymem Topolem osobně zná, což říká dopředu, aby předešla budoucím spekulacím, jednak je i dobré pochopit situaci, v níž se autor ocitl.

Jáchym Topol nevydal knihu osm let. Roky, které uběhly od autorovy poslední knihy, přirozeně probouzejí ve všech redaktorech zvědavost a pokušení spekulovat. Místo o knize se tedy spíše hovoří o smrti jak v obecné, tak v konkrétní rovině, což je mnohdy nejen na pováženou, ale možná i na dloubanec pod žebra. Jako příklad za všechny nechť poslouží rozhovor, který s autorem vedl Petr Vizina. Moderátor ho zahájil právě připomínkou úmrtí v Topolově rodině, pak ovšem celý rozhovor vygraduje do absurdního momentu, v němž Petr Vizina autorovi oznámí, že je to „velký román“, což Jáchyma Topola potěší, avšak v další reakci Petr Vizina formulku upravuje: „Řekněme, že bychom se shodli, že velký román znamená, že má hodně stránek.“ Absurdita dvacáté druhé minuty vyvolává v nejednom divákovi pocit studu. Avšak i pěstitel Pevný potvrzuje, „že si lidé vybírají do okenních truhlíků fuchsie s většími květy“.

Nicméně rozhovor, který se stal centrem kritiky trojice zmíněné v úvodu, vyšel na webovém portálu Novinky.cz, kde si ho také můžete přečíst. Svoji reakci Ladislav Jakl, Václav Klaus a Jiří Weigl vymezují jako polemiku, což, jak se níže ukáže, je žánrový lapsus. Neboť polemika může být příkrá, ale nikdy by neměla sklouznout k nenávistné argumentaci ad hominem.

„Dramatika Josefa Topola jsme si velmi vážili. I proto nás tolik mrzí neuvěřitelné věty jeho syna Jáchyma […]. S těmi musíme naopak velmi nahlas vyjádřit silný nesouhlas.“ Tímto způsobem začíná trojice svoji reakci. Nabízí se otázka – jak souvisí vztah autorů k Josefu Topolovi s rozhovorem, který Salonu Práva poskytl jeho syn. Nicméně tímto počátečním lapidárním výrokem jednoznačně předznamenali, v jakém duchu se bude jejich text rozvíjet. Možná jde o souvislost, která nám všem ostatním smrtelníkům uniká. Možná Josef Topol svému synovi nepředal své kvality, možná se dostatečně nestaral. Jak by řekl pěstitel Pevný, i fuchsie vypadají podle toho, jak se jim pěstitel věnuje, on s manželkou s fuchsiemi tráví čas od rána do večera. Což navíc dokazuje, že i pěstitel Pevný si uvědomuje důležitost ženského elementu. Proto se nabízí poslední otázka z asociativní řady, kterou si Nedělnička dovoluje jenom z toho důvodu, že to odpovídá stavebnímu principu celé reakce – jak do celé situace „vážení si otce, ale jeho syna už nikoli“ zapadá matka?

„Období psaní své nové knihy charakterizuje takto: ‚Bylo to děsně namáhavé, hlavně zajistit ty praktické věci okolo, živobytí například.‘ Citlivý člověk by věděl, že si všichni lidé musí zajištovat své živobytí. Nikdo z toho nemůže být vyjmut.“ Všichni víme, že zde Jáchym Topol nijak nezpochybňuje „zajišťování si živobytí“, pouze konstatuje, že psát a u toho živit rodinu není jednoduché. Proč se tento výrok stal předmětem kritiky, je tedy nejasné. Co je však bez debat nevhodné, je sousloví „citlivý člověk by věděl“ – neboť zde autoři poněkud netaktně naznačují, že je Jáchym Topol člověk necitlivý. I vzhledem k tomu, že stížnosti Jáchyma Topola považují autoři za neoriginální a kýčovité, se zde sluší poznamenat, že tento pokus o hříčku, v níž se spojuje název románu a autor, také zrovna originalitou nesrší.

„Pan Topol přiznává, že přestal pít. ‚Rozehnívalo mi to duši… soustředil jsem se na zjasnění.‘ Čeho? Svého díla? Svého pohledu na svět? Přesto dělá děsivě silácká negativistická zobecnění a soudy ‚českej venkov je prolitej‘.“ Chápu, že je to v mnoha ohledech problematické. Sice se Jáchym Topol skutečně dopustil generalizace, která vychází z jeho osobní zkušenosti, nepodložené empirickým výzkumem, jak autoři naznačují, avšak i z neúplné citace je jasné, že hovoří Jáchym Topol o sobě. Ze strany autorů zaznívá až neurotická nenávist.

Po krátké odbočce do Polska se však vracíme nazpět k alkoholu: „Topolovi ‚už to stačilo. Na chlast mi umřel brácha, spousta kamarádů‘. To je výpověď o nás a naší době, nebo o něm samotném?“ Jak ukazuje užitý tvar osobního zájmena já, hovoří Jáchym Topol o sobě. Trojice autorů vytrhává pouze části vět, které jsou pak snadněji napadnutelné. Jen pro úplnost – tato pasáž, na kterou v úryvku autoři narážejí, má dva odstavce.

„Svou polemiku píšeme hlavně kvůli jeho výroku, že se za komunismu styděl za to, že je Čechoslovák. ‚Komunistické Československo bylo ubohá zakomplexovaná země buranů.‘ To považujeme za výrok zakomplexovaného člověka.“ Účelové zacházení s citáty zde konečně dospěje svého vrcholu. Daná odpověď totiž začíná ve spojení s prezidentem Milošem Zemanem. Po slově „buranů“ následuje dovětek, který je citovaný na jiném místě. Řekněme si to upřímně, chování Miloše Zemana v posledních letech skutečně vzbuzuje pocit studu. Pravdou je, že užité slovo „buran“, tedy primitiv či hrubián, skutečně není na místě, ovšem je víc než problematické, do jakých úvah se na to konto autoři dostanou: „Mysleli jsme, že všechny ty bláboly o naší všeobecné morální devastaci komunismem a úžasných morálních altruistech, kteří nám přicházejí ze Západu pomáhat, už dávno vzaly za své. Ukazuje se, že tomu tak není. Znovu s nimi přicházejí zejména ti, kteří si za komunismu nárokovali nemalá privilegia a kteří mají pocit, že se jim jich v dostatečné míře nedostalo ani teď.“ Jednak se obávám, že výroky o morální devastaci obyvatelstva komunismem jsou nezpochybnitelné, ostatně i tato polemika to v několika ohledech verifikuje, jednak v celém rozhovoru Jáchym Topol nikde nemluví o nikom, kdo by mohl přijít ze Západu a zachránit nás. Navíc myslím, že třeba privilegia být volán k výslechu ještě před osmnáctým rokem života si Jáchym Topol určitě užíval, pravděpodobně po nich stále touží.

Vrcholem všeho je však závěr celé reakce: „Z Jáchyma Topola čiší odpor k druhým, on se normálních lidí přímo štítí. Není případem člověka, který má druhé rád i s jejich případnými slabostmi. On si připadá jako velikán mezi trpaslíky. Naštěstí je dnešní česká společnost sebevědomá a věří si. Nenechá se elitářskou smetánkou znechutit. A to je dobře, i když se to panu Topolovi mladšímu nelíbí.“ Jednak je děsivé, jak sebevědomě dokáží autoři člověka odsoudit, jednak je zajímavé, že se slovo elita – které kdysi dávno mívalo pozitivní konotaci – proměnilo v negativní slovo užívané jako projev nenávisti, což v mnohém napovídá, že to skutečně s dnešní českou společností není v pořádku, i kdyby vykvetlo ještě tisíce a tisíce fuchsií.