LITERÁRNÍ BAŠTA

DOBRÉ ČEŠTINY

Nedělnička CX

Před 4 měsíci ·· Barbora Čiháková

O všechna svá práva se přihlásilo jaro, a tak přišel čas vzhlédnout k nebi, vždyť se vracejí ptáci. Mnozí z nich už do kraje nepřiletí, bez povšimnutí zmizí, až je zařadíme mezi vyhynulé a vícehlas se promění v jednolité švitoření, které nakonec utichne. I z literární obce je zase sirotčina, když po pěti týdnech svoji funkci opustil šéf Literárního domu, což básníky trápí víc než samotné psaní.

Kdo by se ale staral o funkce, když se nabízí mnohem hrozivější otázka: Kolik ještě u nás zní odlišitelných básnických hlasů, které by dokázaly oslavit kraj, které by skutečně vládly slovem a obohacovaly skutečnost? „Od jara k jeseni z té chvíle rovnovážné / jen krok, jen krok / a obrátí se těžký rok / v žlutý chlad strnisek, jímž letí ptactvo tažné. // Zatím jen bílý žár – a kroky, křídla, oči / v těch modrých propastech / zanikají jak vzdech, / ať vzhlédnou tam, ať vzhlédnou nebo vkročí. // Zatím čas šátků do čela, čas rozpálených pasek, / kdy do vůní a do barev / vhání slunce svou prudkou krev / a olej pryskyřic jehličím rozlévá se.“ Zahradníčkovy verše necitujeme náhodou: snad vám to neuniklo, ale kdyby přece jen – vyšel sešit jeho poezie psané ve vězení. Slova, která zazněla proti jalové šedi.

A když se vzpomíná poezie, dostáváme se i k aktualitám tohoto týdne: předaly se ceny Magnesie Litery. Vyhrála Bianca Bellová a její román Jezero. (Dobře je to aspoň z toho důvodu, že prý tuhle knihu letos všichni porotci skutečně četli, s tou loňskou vítězkou to bylo prý poněkud jinak, zároveň Točité věty nebyly údajně určené pro širokou čtenářskou veřejnost – kdyby se náhodou veřejnost chtěla někdy rozhodnout sama. Ono se totiž hlasovalo loni úplně jinak, jak poznamenal Miroslav Balaštík: „A to jméno [Daniela Hodrová] je dostatečně známé, aby pro tu knihu hlasovali i ti lidé, kteří ji nečetli.“) Zde zmíněný komentář je z toho nejlepšího, co se o letošní Magnesii řeklo. Však posuďte sami. V pořadu Liberatura na Radiu Wave se čtyři účinkující shodli, že právě román Bellové je poetický (ach, od substantiva poezie). A tak se dostáváme k nejnebezpeč­nějšímu adjektivu literární kritiky – schováte za něj totiž vše, zároveň si však není nikdo zcela jistý tím, co přesně znamená. (Je to podobné jako označení „spirituální“ pro poezii.) Nicméně šermovat s ním je báječné: „Pro mě je jediná z knih z kategorie próza, která je poetická.“ – „Je to pokus poetickým způsobem vykreslit…“ – „Z nominovaných vyčnívala svou poetičností, což je dost nezvyklé v kategorii próza takto říct.“ – „Ta poetičnost nebo jakoby imaginativnost literatury trošku chybí v České republice… občas nevím, který román čtu, jestli ten, který jsem začal před chvílí, nebo jiný.“ – Hovořili společně Miroslav Balaštík (nakladatelství Host, člen Sdružení Magnesie Litery), Petr Fischer (předseda poroty Magnesie Litery), Jonáš Zbořil (člen poroty v kategorii poezie), Karolína Demelová (moderátorka bez členství). Literatura v prachu, šedi a plebejství – kdyby radši zatančili!

Pokud jste tu knihu ještě nečetli a chcete vědět, co se ukrývá za vznešeným adjektivem, zde aspoň ukázka, rozhodněte se sami, jestli budete chtít číst dál.

Pokud se vám nezalíbí a propadnete zoufalství z nedostatku písmenek, věřte, že tento týden se objevila po osmi letech nová kniha Jáchyma Topola Citlivý člověk. Humorista jeden, rozehrál příběh blízký vyprávění amerického Jihu. A máte-li rádi Flannery OʼConnorovou, věřte, že se budete bavit a taky trochu stydět za to, že se smějete nahlas. Protože jeho hlas zní jinak než dnešní nuda voicebandu nerozlišitelných tó­nů.

Tak se Nedělnička pro dnešek loučí, jde na Olšany pozorovat ptactvo – vždyť Karel Hudec nemůže všechny monitorovat sám –, prý se tam zastavily čírky na jedné ze svých posledních cest přes náš kraj, vždyť už pomalu nemají kde zahnízdit, nezbyde tedy nic jiného než jim postavit pomník Neznámým čírkám a dát jim vale. Hlavně nezapomeňte sledovat datly – obzvlášť v Kanadě – a i do dalšího týdne jen to dobré.