Nechybí jich deset – i jeden by stačil
Před 9 lety ·· Barbora Čiháková
Když už si dala nová Asociace takovou práci s uspořádáním Sjezdu spisovatelů, bylo by ode mě krajně nehezké nechat to jen tak bez povšimnutí
Jedním z řečníků pátečního bloku zaměřeného na poezii je Karel Piorecký. Snaží se vystihnout postavení současné poezie vůči projevům společnosti. Bohužel zůstává u konstatování a negace. Skutečné otázky se ztrácejí kdesi ve vzduchoprázdnu.
Kolektiv versus individualita
Již v úvodu projevu přichází velká povzdechnutí. Po roce 1989 se neobjevilo žádné morální vzepětí kritiky ani literatury. Ano, stali jsme se součástí širšího a rychlejšího globalizovaného světa. Probudili jsme se do něj úspěšně po vystřízlivění z devadesátých let. Navíc mám pocit, že si kocovinu léčili mnozí ještě dalších deset let.
Povzdechnutí Pioreckého však míří k tomu, že v tomto světě už najednou není místo pro individualitu. Rozmělněná postmoderna plná příležitostí pro všechny tento model vylučuje, neboť pro neuvěřitelné množství informací denně plynoucích kolem nás nemá jedinec prostor pro vlastní hlas. Piorecký vidí možnost nápravy v začlenění tvůrčího jedince do organizace. Ta bude prezentovat názory kolektivu.
Obávám se, že to není možné. Individuality se z principu a v souladu se svou intelektuální gramotností respektují, ale nemohou fungovat jednohlasně. Jsou polyfonní. Je velmi bolestné to přiznat, ale realističtější odpověď na tuto situaci je vlastně banální. My tu individualitu nemáme. Naopak snaha začleňovat se do organizací ubírá pozornost od toho stěžejního – od tvorby. Svaz nebo Asociace nejsou potřeba k tomu, aby autor promluvil. K tomu slouží výhradně dílo. Myslím, že několik staletí před námi to řádně dokládají. A tak jako se generace před námi vyrovnaly se změnou společenského nastavení, musíme dnes udělat totéž.
Facebook je všude, Facebook tě sežere
Zuckerberg vynalezl Facebook a celý svět (včetně Pioreckého) ho lynčuje. Facebook se stal příčinou všech nezdarů v mezilidské komunikaci. Je vinen i zahušťováním internetové galaxie, je spoluodpovědný za to, že dílo v tomto kvantu už nemůže samostatně zazářit.
Neříkám, že je to jednoduché. Opakuji, že se situace proměnila a je potřeba na ni pružně reagovat. Jako příklad za všechny lze uvést americkou kapelu Postmodern jukebox, která k propagaci své tvorby použila všemi veřejně nenáviděnou, ale privátně denně používanou platformu. Začínali před deseti lety takřka z ničeho. Dnes je jejich tvorba známá po celém světě. Přitom jejich řešení situace bylo jednoduché (možná i proto funkční). Z nenávisti k moderní hudbě začali vytvářet z populárního braku jazzová a bluesová aranžmá, která odpověděla na stamilionovou produkci nahrávacích studií kvalitou ze sklepa.
Je jasné, že Facebook není jen kamarádský. Na druhou stranu je opravdu možné ho přetavit v něco, co slouží. Už jen možnost široké propagace je základ, z něhož lze vyjít. Proto bych Facebook lehkomyslně neodsuzovala. Navíc se obávám, že je zde naznačen spíš jiný problém. Souvisí právě s hledáním nové možnosti, jak tuto platformu funkčně využít, což bude rozhodně stát nemalé úsilí.
Chápu, že se Piorecký pohoršuje nad veršovánkami na Facebooku, ale vždyť je vlastně nikdo nebere za hodné hlubšího zkoumání. Není spíš otázka, jak tuto platformu proměnit, aby byla pro prezentaci poezie funkční? A nemůže Facebook určitým způsobem pomoci ve zprostředkování poezie širšímu publiku?
Poezie v televizi
Budiž Facebooku útěchou, že v tom není sám. Druhým bodem Pioreckého kritiky je nová aplikace Poetizer a její prezentace v televizi. Zde přijde další povzdechnutí, že právě tato aplikace je na obrazovce a že se stane pro veřejnost hodnotícím hlediskem současné básnické produkce.
Je to naopak. Absurdní prezentace poezie v televizi jen dokazuje, že o ní veřejně neumíme hovořit.
Tento nedostatek si nese většina z nás už ze školních lavic, není to nic zahanbujícího, je to fakt. Ve škole jakýkoli pokus o představení poezie zpravidla končí nezdarem. Je jasné, že moderátoři a dramaturgové se pak snaží prezentovat aspoň to, co je jim nějak blízké. Něčím takovým se skutečně může v momentálním kontextu stát aplikace na mobilní telefon, která umožňuje zveřejňování vlastní tvorby. Nemá cenu se čertit, zlobit se na televizní moderátory, obviňovat je z neznalosti. Tento stav má kořeny jinde, odhaluje mnohem hlubší problémy, které jsou součástí nefunkčního systému. Jak o poezii učit od základní školy až po univerzity a nenastartovat ve studentech odpor trvající do smrti? Jak se o poezii vyjadřovat ve veřejném prostoru? Jak se o poezii vyjadřovat srozumitelně?
Kde jsou?
Nejlepší je závěr, v němž Piorecký dojde k tomu, že Poetizer ani Facebook za nějaký protest vlastně nestojí. Proč se jimi tedy zabýval?
Naopak jediné, co má cenu, je zaměřit se na těch deset individualit, velkých básníků, za nimiž stojí nejen kvalitní tvorba, ale i všeobecný přehled a kteří patří do Asociace. Zde Piorecký trefně odpovídá, že těch deset stále marně hledá. Jen bych si dovolila trochu rýpnout – když neví on (literární vědec zabývající se současnou českou poezií), jak by mohli vědět moderátoři v televizi?
A tak se krásně vracíme obloukem na začátek. Nemáme individualitu. Nemáme velké básníky. Není spíš toto vhodné téma na větší zamyšlení? Co Facebook a televize, ale ať odpovědí nakladatelé a redaktoři, kteří se starají o přísun současné poezie! Jak je možné, že mezi všemi publikujícími básníky není ani jeden, co by stál za zmínku? Neptám se, kde je těch deset, pro začátek by nám evidentně stačil jeden jediný.