LITERÁRNÍ BAŠTA

V básních samých mají autoři někam nakročeno, ale když se pokusí daný prostor s odstupem obsáhnout a pojmenovat, selhávají. Buď sklouznou ke zbytečným ozvláštněním (absence velkých písmen na začátku vět u Jonáše Zbořila), nebo opisem převedou text do delšího prozaického útvaru (Luboš Svoboda), jiní se přikloní k delšímu vyprávění, jež kontext básně rozšiřuje (Marie Iljašenko), objeví se i krátký esej, který jemně polemizuje s arbitrem (Petr Král). Převažuje však lapidárnost (Jiří Dynka), citace a vzpomínky na básnické a jiné velikány (Petr Maděra), nebo se ocitáme v prostoru absolutní rezignace na jakékoli vysvětlení (Jan Kohout). Snaha zaujmout převažuje nad potřebou něco sdělit (Vladislav Reisinger), což bohužel v mnohém odpovídá současné (nebo přinejmenším loňské) české básnické produkci.

V poslední ročence je však ještě jedna novinka. Arbitr i editor mohli vybrat básně mimo stanovená pravidla a tím „obraz české poezie za poslední rok doplnit z jiné perspektivy“. Borkovec zařadil do knihy text Martina Kyšperského My děti ze stanice Bullerbyn, bohužel jeho volba zůstala bez vysvětlení. Báseň opatřil krátkým gnómickým komentářem (korespondujícím s autorskými intepretacemi), jenž však nijak neodpovídá na otázku, čím Kyšperský tento výběr obohacuje.

Gabriel zvolil tři kratší texty Vladimíra Holana (Aniž, Strach, Jiným). Jestli předpokládal, že tím sbírku doplní a završí, vtáhne do širšího kontextu, jak píše, „spojí s událostmi letošního roku“, pak se kardinálně zmýlil. V ročence totiž chybí text, v němž by se objevil byť jen náznak Holanova básnického perfekcionismu: „Jde o metaforické myšlení. Priorita myšlenky i citu si žádá stavebnost. Poezie nesnáší lačnou služebnost chvíle, je jí cizí vulgarizace. Jde o pevnostní hlídku. Měla by to být přesnost. Slavík nás opouští 1. září.“ Tři krátké Holanovy texty tedy vlastně jen demaskují bezobsažnost a dočasnost vybraných básní.

Gabriel sám říká, že mu „holanovští“ autoři chybějí, že postrádá ty, co by se odvážili takové práce s jazykem: „Už jsem se chystal vybrat některou ze zdí jen proto, že jejich urputnému jazyku se ze současných autorů nikdo neodvažuje přiblížit.“ Co si však přesně ve spojení s Holanem představuje pod pojmem „urputný jazyk“, není jasné. Pokoušet se navázat na Holana je poloviční bláznovství; Holanova poetika je jedinečná (jako Nezvalova, Zahradníčkova, Divišova nebo Březinova), nedůsledný pokus autora zničí. A co je nejpodstatnější, má-li být autor „holanovský“, neznamená to jen práci s jazykem. Tímto zjednodušením redukoval Gabriel celek díla na jeden plán. Chápu, že zaklínat se právě Holanem je svůdné, jenže to bohužel většině současných básníků nepomůže. V poezii neexistuje analogie.

Prizmatem Holanových textů se pouze vyjeví nedostatky české básnické produkce nejen loňského roku. Holan experimentoval, ale v rámci své původní poetiky, na níž stále pracoval. Dnes se píší básně pojmenované „experimentální“ (i když se jedná spíše o performance), ale další vývoj poetiky autora z toho nevyplývá (Ondřej Buddeus). Holan zkoušel jeden čas psát angažovaně, ale i tehdy zachoval kvalitu. Nehledal smysl angažovanosti, nechtěl ji nastolit jako princip, stále se jasně vyjadřoval jako básník, který mluví za sebe. To rozhodně nekoresponduje s dnešním chápáním angažovanosti, jíž se někteří autoři obhajují, přičemž skutečný prožitek a účast se z jejich psaní vytratily (okruh okolo nové Asociace spisovatelů; obludně se toto pojetí angažovanosti konkretizuje ve skladbě Jakuba Řeháka Velké dny; viz časopis A2 17/2015). V poezii nestačí ohánět se pojmem. Zní to banálně, ale básnický text buď angažovaný je, nebo není.
 

Čtrnáct versus dvaadvacet

Ročenka nakladatelství Host má poměrně velké ambice. Na minimálním prostoru se snaží shrnout to nejlepší z daného roku. Nepochybuji o tom, že arbitr i editor stojí každoročně před náročným úkolem. Nejen že musí projít knižní, časopiseckou a internetovou produkci, ale musí dané autory a texty vybrat, lepší z nich pak uspořádat tak, aby oslovily i čtenáře dosud nezasažené poezií.

Nakonec se v ročence objevilo dvaadvacet autorů. Každému náleží prostor pro jednu báseň a zmíněnou autorskou interpretaci. Borkovec píše, že původně vybral autorů pouze čtrnáct, to však redaktorům v Hostu připadalo málo. Je škoda, že výběr v této podobě neprošel, koncentrovanější podoba by ročence prospěla. Takhle vznikl jen hádankový efekt, neboť Borkovec hned v úvodu citacemi veršů, jež mu utkvěly v paměti, všech „svých“ čtrnáct autorů prozrazuje – Jonáš Zbořil, Vladislav Reisinger, Olga Pek, Petr Maděra, Marie Iljašenko, Jan Kohout, Tomáš Tichý, Matěj Lipavský, Jakub Řehák, Petr Král, Jitka Srbová, Luboš Svoboda, Elsa Aids a Ondřej Buddeus. Ostatní zařazení autoři se s tím musejí vypořádat.

Bohužel mi jako kritérium nestačí jeden jediný verš, který se zasekl v paměti arbitra na první čtení. Nestačí mi ani výsledná série čtrnácti textů, v nichž se opakují tytéž figury a podobá se i přístup k jazyku; hravost, ironie, náznaky patosu, volný verš, rezignace na interpunkci atd. Chci poezii.
 

Kdo co v roce 2015

Antologii uzavírá esej Tomáše Gabriela. Už tradičně se nepohybuje pouze v kontextu ročenky, ale snaží se obecně vyjádřit k současné básnické produkci. V textu se schopenhauerovským titulkem Vůle a odcizení shrnuje převládající názory na neporozumění poezii a z toho plynoucí její nečtenost, naznačuje všemi sdílený pocit zmaru spojený s českou literární kritikou, vypočítává základní autorské přístupy a postupy, až nakonec dojde i na autory, jejichž texty v ročence nejsou.

Lamentování nad situací a věčné zaklínání se nezájmem není východisko, i když to tvoří jedno z hlavních témat Gabrielova eseje. Všeobecná netečnost podle autora pramení z neporozumění. Čtenář se nedokáže zorientovat v mnohoznačnosti básní, najít k nim klíč: „Přitom by stačilo mít odvahu mnohoznačnost moderní poezie jednoznačně uchopit…“ Obávám se, že problém je jinde. Současná česká poezie spíše rezignovala na výpověď. Čtenář často text rozklíčuje, ale právě v tu chvíli si uvědomí, že se v mnohdy obratně sestavených slovech nic neskrývá (Alžběta Stančáková). Pokud někdo nečte podobné texty, nereaguje tím na to, že jsou nesrozumitelné, ale na to, že se nepokoušejí byť jen dotknout jediného fenoménu dnešní doby.

Gabriel mimo jiného naráží i na vyjádření Jakuba Řeháka (projev na Sjezdu spisovatelů), který příhodně citoval Diviše: „Že tato doba nenaslouchá poezii? Nic jste nepochopili … Poezie totiž nenaslouchá této době. Ona jí doslova neráčí naslouchat.“ Má to být jednoznačná reakce na právo poezie postavit se proti poptávce doby. Diviš se tímhle výrokem blíží mnohem víc již zmíněnému Holanovi, jeho slovům o poezii, která nezná služebnost chvíle. Nikdo tu nemluví o čtenosti poezie, produkci, nákladu. Jak Divišovy, tak Holanovy teze míří k jádru poezie a k její síle, k její schopnosti přesáhnout okamžik vzniku. Gabriel tvrdí, že se Řehák ve své úvaze nepokouší vzdálit možnému čtenáři poezie, že nestaví slonovinovou věž, ale pouze říká, že „by poezie měla být především vnitřně smysluplná a že by okolnímu světu měla být víc než jen zrcadlem“. Daná citace se tedy vysvětlí i ve vztahu k dnešní době, ale nenabízí žádné východisko. Sám Gabriel postihne její problematičnost v závěru odstavce, kde potvrdí oddělení poezie a společnosti, ale u daného konstatování zůstane. Navíc se nikdo nepozastaví nad tím, že Diviš se naopak zastává výlučnosti poezie.

Nicméně jedno je jasné: poezie nepotřebuje veliký náklad, obrovské PR a šaškárny. Pokud se vyjádří přesvědčivě a naléhavě, bude čtena. Krize poezie neexistuje. Spíše se zdá, že jde o druhotný problém, který neustálým omíláním narostl do gigantických rozměrů, z čehož plyne všeobecně sdílená bezradnost. Bohužel jedinou výslednicí této situace je zaměření básníků na otázku krize a takzvané uzavírání se poezie do ghetta. Přitom by se básníci spíše měli zabývat vlastní tvorbou, třeba jen jediným veršem, ale důsledně.

Obecně tato situace souvisí i s druhým hlavním problémem současné (nejen) básnické scény, kterým je absence literárněkritických textů. Z dobře známých a popsaných příčin upustila velká periodika od kvalitních literárních reflexí. Svůj díl viny ovšem nesou i sami kritici, kteří přistoupili na bulvarizaci referování o umění a kultuře (Jiří Peňás) nebo si přisvojili titul kritika, aniž by tomu odpovídala úroveň jejich textů (Eva Klíčová). Jiní se přesunuli na různé internetové portály, kde se objevují dobré texty, ale nezasvěcený čtenář se k nim nemá šanci proklikat (Petr Onufer, Petr Hruška, Štěpán Nosek, Bubínek Revolver Revue), nebo působí v exkluzivních periodikách (Jiří Zizler v Souvislostech).

Kritická reflexe poezie je ještě větší problém. Napsat ucelený text o básnické sbírce umí málokdo. Autoři kritik namísto srozumitelné interpretace velmi často sklouzávají do vlastní metaforiky. Východisko existuje, ale bohužel si žádá změnu. Nestačí, aby o poezii psali jen sami básníci, a rozhodně nefunguje to, co řekl Gabriel v rámci pořadu První bilance: Česká literatura 2015: „Když píše básník kritiku, vystupuje ze své role básníka a naopak.“ (Parafrázuji.) V podobných tautologiích si autor eseje evidentně libuje, na úvod svého závěrečného textu v ročence napsal: „Lidé o poezii mluví a smýšlejí tak, jak se o poezii v jejich místě a čase mluví a smýšlí, spíš než že by reagovali na básnická díla posledních let.“ Takové vyjádření si žádá skutečnou odvahu nebo obsesivní zálibu v definici kruhem. Gabriel zde naráží na vztah mezi kritiky a básníky – kritik může závidět básníkovi autorství a básník může kritikovi závidět jeho kritické schopnosti. Ten rozpor nevede ke smysluplné debatě, ovšem tendence uzavírat poezii do jejího vlastního teritoria, kam mají přístup jen básníci, současné produkci také moc nesvědčí. Zkrátka chybí autorita, která bez metaforických zaklínadel a citací mrtvých velikánů jasně pojmenuje, co dnes funguje, a naznačí možná východiska.

Na První bilanci ovšem byli zmíněni autoři, na něž se v ročence Hostu nedostalo (Miloš Doležal, Vladimír Mikeš a další). Zároveň tam zazněla jména dvou oceněných básnířek (zmiňuje je i Gabriel v eseji): Alžběty Stančákové a Olgy Stehlíkové. První získala Cenu Jiřího Ortena, druhá si vysloužila Magnesii Literu. Na pojednání o textech obou básnířek zde není místo, jen podotýkám, že neúnosná míra ironie obsažená v obou oceněných sbírkách zabíjí jakoukoliv výpověď.

Loňský rok byl prostě na poezii skoupý. Vydaly se nové manifesty, nová prohlášení o poezii, hořekovalo se nad její barbarizací na internetu a v mobilních aplikacích (Karel Piorecký, projev na Sjezdu spisovatelů), nad malými náklady (jako každý rok). Řešilo se toho tolik, až se zdá, že sami básníci zapomněli psát. A to nejdůležitější nezaznělo: básníci nejsou v jiné situaci než před sto lety, nemají jiná východiska, než měli ti zmiňovaní velikáni. Ani potenciál jazyka se nevytratil, jen je potřeba ho využít k pojmenování dnešní situace. To je sice poněkud banální premisa, zato však vysoký nárok. Nechci nikoho osočovat z laxnosti, ale odfláknutý verš se pozná, a loňská produkce je na ně bohatá, což se v ročence naplno vyjevilo.

Poezie je specifický prostor, nesnese polovičatost. Bohužel, jak se říká, v tom dnešním světě je tak těžké si sednout a číst a psát, je proto asi lepší přistoupit na hektičnost a povrchnost doby, pobíhat po sjezdech a tam si stěžovat, že nám to ani v tomhle roce nefunguje. Snad si letos už básníci uvědomí (mohli by se odpíchnout třeba od výročí úmrtí Jaroslava Seiferta), že poezie není úřad, ale způsob života. I když… naděje je svině.