LITERÁRNÍ BAŠTA

Samizdatová Možnost byla artefakt – výtvarný originál i strojopisné průklepy přispívaly k jeho půvabu. Výbor má ovšem charakter dokumentu, ať chce nebo nechce, obrací se zpět. Přitom v samizdatu měla Možnost svůj význam okamžitý – pro tu chvíli: krásně upravené texty měly za cíl oslovit přátele, hledat nové přátele, případně si i nové přátele vymýšlet. Byla to doba, kdy se lidé báli mezi sebou promluvit otevřeně nejen o důležitých věcech, ale i vyměňovat si názory na běžné události života, každý písemný projev, každá formulace působily nečekaně a jako výzva. Cílem Možnosti bylo vyvolat reakci čtenářů. Autor mnohdy sám sobě psal dopisy, smyšlená korespondence přiměla čtenáře k tomu, aby sedl a autorovi odepsal. Vždyť žádný čtenář nevěděl, s kým si autor opravdu píše a jestli tím adresátem není právě on. Tak se prostor kolem autora zalidňoval, tak vznikala diskuse, komunikace v jinak mrtvém prostředí.

Psaní časopisu bylo nakažlivé. Z pocitu osamocenosti a inspirována Možností jsem si roku 1988 také založila svůj – studentský – časopis. Osamocenost pak nebyla tak velká. Chodila jsem (trochu dětsky) ke Štogrovům sešívat čísla sešívačkou, byli velice laskaví.
 

Svědectví o hledání

Ve výboru je obsažen také dopis od čtenáře podepsaného Vf (a zde si dovoluji hádat, že autorem je Viktor Faktor z Reguly Pragensis) a zdá se mi po skoro třiceti letech jako nejvýstižnější charakteristika, ale i přátelská kritika Možnosti: „… nekompromisní odpor ke všemu plytkému, zištnému, podbízivému, v řádu vyšší skutečnosti nepravdivému. Tak trochu selská hrdost a tvrdohlavost v tom lepším slova smyslu. Na všechno stačím sám! Láska k soběstačnosti, tj. k nezávislosti. […] Možnost, svědectví o různých fázích vytrvalého hledání. Z jejích stránek sálá tvrdá nesmlouvavost, snad lze říci trochu nadneseně starozákonní přísnost. Ostré odsudky ve smyslu nerozplizlosti. Někdy však mám pocit, že je zde až příliš suchého racionalismu, chybí více laskavosti k chybujícím, více zaujatosti plnokrevným tepem života, více pochopení k slabostem těla, duše i ducha. […] Co přeji Možnosti do budoucnosti? Stejnou neúprosnost a nepoddajnost. Stejně svéráznou koncipovanost textových i výtvarných projevů a stejnou harmonii obou složek. […] A snad jen méně závislosti na pojmech a jazyce moderní filozofie, onom mrtvě narozeném dítku.“

Bohužel se mi zdá, že to, co kritizoval před lety pisatel, totiž pojmy a jazyk moderní filozofie, v současných teoretických textech ještě více zbytnělo. Mám na mysli texty v úvodu k výboru a také v doprovodném stotřicátém čísle Možnosti. Jestli tomuto jazyku dobře rozumím, Josef Štogr se rozhodl vydat výbor z Možnosti, protože nastává doba nové alternativní kultury, která se bude vymezovat proti nové, současné totalitě. Zkušenost samizdatu může být užitečná, proto tento výbor. Z teoretických článků se mi zdá nejhodnotnější polemika s číslem časopisu Česká literatura 6/2016 věnovaným samizdatu; je to zasvěcený a věcný vhled pamětníka na dění tehdejší doby.
 

Rozhovory, recenze, deníky

Ve výboru Možnost samizdatu mě zaujaly dva celky rozhovorů – Rozhovory o časopisech (Možnost 29, 1984) a Rozhovory o šedesátých letech a dnešku (Možnost jedenapůl, číslo 51, léto–podzim 1988). Rozhovory, jako všechny články a dopisy v Možnostech, jsou anonymní. Jsou zajímavé tím, že odrážejí atmosféru doby svého vzniku, náladu mezi lidmi. V knize najdeme recenze výtvarné, například na výstavu Proměna dětské kresby, nebo pozoruhodnou esej o krajině inspirovanou tvorbou Christose Javachefa – krajině Josef Štogr rozumí a hodně o ní ví. Jsou tu recenze filmů (například Amadeus nebo Mise), knih, například tři různé recenze Úvodu do filozofie od Arno Anzenbachera. Autor tu písemně předkládá své názory na podněty, o kterých se v té době hovořilo v okruhu čtenářů Možnosti, tedy mezi přáteli. Vzpomínám si, že jsem Anzenbacherův Úvod do filozofie v té době také četla a byla rozpačitá z toho, že mi nic neříká. Knihu (samizdat) šířil mezi svými žáky filozof Daniel Kroupa. Zatímco jeho vlastní bytové semináře přinášely praktické rady do života v totalitě, v Anzenbacherově knize, jak se zde píše v recenzi, „nic z toho, co je tu tak krásně postaveno, teď a v tuto chvíli nejde použít!“ […] „Nechci tuto knihu hodnotit, nemám ji koneckonců s čím srovnat. Připadá mi však, že jsem vstrčen do snového světa západního supermarketu a hrozí mi, že v náhlé převaze všeho toho nedostupného zboží zapomenu, že jsem nic z toho nechtěl“ (s. 115–116). Časopis Možnost tu byl vždy pohotově: pamatuji se, jak jsem Štogrovům nadšeně přinesla protestantské vydání Nového zákona s barevnými fotografiemi z míst Ježíšova působení. Zde ve výboru na to čtu tehdejší odmítavou reakci.

Filozofující texty neocením, nejsem filozof, i když si uvědomuji, že Josef Štogr není ani tak novinářem, ani tak literátem, jako právě filozofem. Poslední část výboru ale přináší tři lyrické prózy, které na sebe navazují a evidentně patří k sobě: Prázdninový deník (1987), Deník průzračného nebe (1989) a Deník přímé řeči (1989). První z nich (a domnívám se, že nejpovedenější) popisuje průběh jedněch dětských prázdnin, je vzpomínkový a maličko nostalgický, vždyť koncem prázdnin „Dospělí seděli u rádia a nervozně mluvili, krčili rameny s těžkými hlavami. Pochopil jsem, že se něco stalo, že se něco nečekaně změnilo. Mnozí lidé z osady odjeli za svými blízkými a ti, co neodjeli, byli stejně myšlenkami někde jinde“ (s. 135). Není řečeno, co se stalo, ale je jasné, že tímto létem skončilo dětství pro celou jednu generaci. A nejen dětství, ale také budoucnost. Srpen 1968 poznamenal všechny na celý život. Druhý z deníků vypovídá o hledání té pravé lásky, o tápání mladého člověka. Poslední, nejkratší z textů vyjadřuje znepokojení nad tím, co přijde, co bude, touhu po celistvosti člověka. Objevují se zde narážky na křesťanskou tradici, ve výstavbě prózy však nepůsobí originálně. Tyto tři literární texty se od ostatních textů v samizdatové Možnosti výrazně liší. Vlastně je škoda, že nevycházejí knižně samostatně a jsou připojeny k výboru článků, které jsou mnohdy útočné a nesmiřitelné – v Denících převažuje tón přírodní, milostné a duchovní lyriky, jsou to texty básnické.