LITERÁRNÍ BAŠTA

DOBRÉ ČEŠTINY

Labyrinty světa Sylvie Richterové
Opravdu dospěje každá věc na své místo?

Před 3 lety ·· Vladěna Ptáčková

Literární bašta recenzuje novou knihu Sylvie Richterové

Každá věc ať dospěje na své místo – tak se jmenuje devátá kniha Sylvie Richterové, román, který vydalo nakladatelství Torst. Autorka v něm předkládá řadu rozmanitých životních příběhů. Charakterizuje je v prvé řadě pobyt na hranici několika území, ať už v čistě místopisném pojetí (román se odehrává kromě literárního Česka ještě v Itálii), či čistě metaforicky: jistou hranici tvoří i prostor ideálů a běžné reality života na hraně – žití v rozpolcenosti. Ne náhodou sehrávají v románu roli motivy osudu, zrození i smrti, ne náhodou se vypravěč ohlíží do minulosti a předznamenává, co bude v ději následovat.

Stejně tak, jako funguje lidská paměť, i postavy příběhu neustále něco nalézají a ztrácejí, jsou nuceny se přizpůsobovat okolnostem a horko těžko se snaží najít záchytné body, kterých by se na své pozemské pouti mohly přidržet. Do všeho konání se promítá prožitá zkušenost či vzpomínka – ovšem záleží na tom, zda je v sobě postavy dokážou uzamknout, či se naopak odhodlají ty, které se dlouho nemohly dostat na povrch, vysvobodit. Nejlépe to v příběhu symbolizuje postava oněmělé Kristýnky, která opětovně ztrácí a zase nalézá svůj hlas.

Autorce se v románu podařilo velice dobře vystihnout smysl tradice. Ta se zde objevuje jako životní nutnost, limita pomáhající v krizových situacích, v šedi dnů, ale taktéž se ukazuje ve své deformované podobě – vezmeme-li v potaz částečné zasazení děje do socialistického Československa a ošemetnou lidskou zapomnětlivost. Tradice se zde nejeví jako pouhý zavedený rituál, autorka mistrně pracuje například také s tradicí rodu a tradicí pojmenování. Právě díky místopisné drobnokresbě, ale i nesčetným aluzím (například Velké Meziříčí zde nese místní označení Malá Mezopotámie) vzniká v románu časoprostor se zvláštní atmosférou vyzařující dojem klidu a důvěry – přestože postavy v románu prožívají spoustu dramatických zvratů.

Rozličné osudy postav sledujeme z pozice vypravěče Jana Lazara. „Moje vyprávění začíná dnem, kdy jsem zjistil, že na mne ze zpětného zrcátka hledí neznámé oči. […] V novém tisíciletí se k tomu pohledu znovu vracím, proměnil můj život i čas.“ Vypravěč je v textu neustále přítomný, občas i přímo vstupuje do příběhu, oslovuje čtenáře, avšak nijak agresivně, spíše konejšivě a laskavě. Po celou dobu trpělivě podává svědectví o malých lidských dějinách na pozadí těch velkých, přesto zůstává otázkou, jestli on sám je a může být nazýván hlavní postavou. Této funkce se spíš střídavě ujímá některá z vedlejších postav, na niž je momentálně zacílená vypravěčova pozornost. (Mnohem výše než ostatní stojí v hierarchii osob Marie – právě adresováním vlastního příběhu manželce Marii vypravěč text otevírá, její perspektiva hraje podstatnou roli v průběhu děje a pohledem na Marii také celý příběh končí. Nejen v linii této postavy můžeme sledovat, že je autorce blízké rámcování příběhu.)

Čtenáři se místy může zdát, že způsob, jakým jsou utvářeny pasáže věnované jednotlivým postavám, má leccos společného s optikou, jakou volí pro svůj tvůrčí záměr Olga Tokarczuková. Její próza je však postavena na fragmentu, tudíž pokud vám zrovna něco unikne, nemusíte se děsit, že se na dalších stránkách ztratíte. U Richterové se vám to může stát snadno, struktura jejího románu je totiž mnohem provázanější, konciznější.

„Události zobrazené v zrcadle času tvoří přesnou a pevnou stavbu, v jejímž prostoru se vytrvalý čtenář může obezřetně procházet…“ Ano, obezřetnost je namístě; připravte se na to, že budete muset zůstat po celou dobu četby ve střehu. Pokud jste si právě ujasnili, kdo je například již zmiňovaná Marie, věřte, že zanedlouho budete muset zbystřit znovu: času na vstřebání každé z postav se vám mnoho nedostane. To, že se v příběhu některé z nich objevují znovu, čtenáři paradoxně přivodí mnohdy více nesnází než jistoty.

Věc se komplikuje o to víc, že u postav, které jsou v nějakém příbuzenském vztahu, se vypravěč nespokojí s obecným pojmenováním, dejme tomu „otec“, ale bude o nich dál mluvit jako o „Josefovi“, či „Jaromírovi“. Jste za vodou, máte-li fenomenální paměť. Zejména na detaily, které je důležité sledovat, a mohly by se na první pohled zdát podružné (v textu je například využita široká škála biblických motivů). Ale protože vyprávění samo tvoří jakýsi obraz paměti – který mívá i podle vypravěče trhliny a bývá zkreslený –, v podstatě si s tím nemusíte tolik lámat hlavu. Jestli si tím ospravedlníte potíže s orientací v textu, už je věc druhá.

Dalším zádrhelem románu je místy slábnoucí tah vyprávění, což lze snad vysvětlit nedostatkem dialogů (vzhledem k rozsahu textu jich je skutečně poskrovnu) a autorčinou snahou říct příliš mnoho – a často bohužel zbytečně. Richterová i přesto, že se dokáže brilantně vyjádřit jen pouhým náznakem, trpí urputnou potřebou dovysvětlovat v partu vypravěče okolnosti týkající se jednání a myšlení postav. Textu by podle mého prospělo mnohem více zkratek a epistemických mezer (tedy nevysvětlovat čtenáři to, co si může dosadit ze světa, který zná). Snad by pomohl zásah méně uctivého redaktora, který by se nebál do textu více sáhnout: mohl by autorku přimět k úpravě nebo eliminaci některých pasáží či jevů – například vulgární výrazy působí v kultivovaném textu Richterové rozpačitě a nepatřičně. Na hlavu redaktora padají i lapsy typu: „Předválečné látky na kvalitní civilní obleky německé pohlaváry vždycky zajímaly a pana Jehličku zajímalo, aby ti dva Němci-Neněmci nemuseli na frontu.“

Rozpaky vyvolává také líčení situací, kdy se postava snaží být „spravedlivá“ a hodnotí – například praktiky stávajícího komunistického režimu: těžko uvěřitelné emoce a psychologické motivace postav vzbuzují dojem, že se autorka nemůže rozhodnout, zda vytváří čistě fikční příběh, anebo se snaží ze své perspektivy a zkušenosti poskytnout co nejpoctivější svědectví o dané době.

Shrnuto, podtrženo – konstrukci i poetice příběhu by lépe vyhovoval střízlivější text. Na druhou stranu je zatím poslední kniha Sylvie Richterové prací vysoké umělecké kvality i řemeslné úrovně. Navíc by také ochota nakladatelství Torst vydat tento poetický text v poměrně velkém počtu výtisků mohla být příslibem, že se v českém literárním rybníčku probudí i další nakladatelské ryby a do budoucna se takových textů objeví více.


 

Sylvie Richterová

Každá věc ať dospěje na své místo

Vydal Torst, Praha 2014,

384 strany.

Úryvek z knihy