Které plavky to byly?
Před 9 lety ·· Kamila Míková
Literární bašta recenzuje román Urbo Kune od Miloše
Urbana
„Tak si to představ, Mařenko,“ povídám v sobotu po obědě dceři, „já mám napsat recenzi na tuhle knížku Miloše Urbana, jmenuje se to Urbo Kune. Představ si – je to sci-fi!“ – „No fuj,“ řekla Mařenka s pusou plnou pomeranče. „No právě – já sci-fi nesnáším. Ale představ si, o co jde: Urban to psal na zakázku, navezli ho do toho jiný lidi, aby tohle Urbo Kune napsal.“ – „A proč to dělal?“ – „Asi jim chtěl vyhovět, možná ho to lákalo. Urbo Kune znamená esperantsky ,společné městoʻ. Někde u Zbraslavi je kamenolom, hrozně dlouho se tam těží kámen a ještě dlouho se těžit bude. A co pak s tou dírou v zemi? A tak to zadali studentům architektury a výtvarnýho umění tady v Praze a taky v Bratislavě a ti studenti vytvořili projekt obrovskýho města-domu, co by v tý Zbraslavi měl stát a jakoby kopírovat ty kopce, který už tam nejsou.
Je to monstrózní. Momentálně tyhle práce vystavujou v galerii DOX. A Miloše Urbana požádali, aby jejich město‑dům oživil příběhem, a to je ta kniha. Je to projekt, na kterým pracujou různý umělci. Taky do něj zapojili hudebníky, který prý podle architektonickýho projektu hrajou hudbu, jako by to byla partitura. No, to teda nevím. Spousta lidí se podílí na něčem, co nikdy nebude existovat. A Urbana to asi zajímalo, protože má architekturu hodně rád, to je vidět z jeho starších knížek. Hlavně má rád gotický kostely, který jsou trochu strašidelný. A Urbo Kune je taky trochu strašidelný.“
„No, a co o tom napsal?“ – „Odehrává se to v budoucnosti, asi tak za padesát let. Hlavní hrdina má v Praze antikvariát, je to staromilec. A z Urbo Kune, který jako opravdu stojí na Zbraslavi, mu nabídnou práci, aby tam vytvořil klasickou knihovnu. Tak on se tam odstěhuje a žije tam. A pořád tím Urbo Kune prochází a všechno to popisuje. (To od Urbana asi ti architekti čekali.) Ten antikvář tam zatáhne ještě svýho kámoše, taky literáta, a společně se snaží dostat k šéfovi, zakladateli a investorovi toho všeho, ten se jmenuje Zikmund Kůn (jako Urbo Kune – Kůnovo město). Čas od času je někdo pronásleduje nebo se je snaží napadnout, a oni nevědí proč. Ale Zikmund Kůn nikde, jen pořád jeho manželka, paní Kůnová. Vyskytuje se tam víc lidí – třeba nějaká Frída (jako z Kafkova Zámku), ta se s tím antikvářem vždycky vyspí, ale on k ní nic necítí.“
„Z Kafkova Zámku? Mohla bych si to Urbanovo Urbo přečíst?“ zajímala se Mařenka. – „Mařenko, já ti to nedoporučuju. Je to hrozně nudný, hrozně popisný. No, a nakonec se ukáže, že to Urbo Kune je brána do paralelního světa. A že právě knihovna a knihy rozšiřujou prostor té brány. A paní Kůnová není z tohoto světa, ale z toho paralelního. Taky jsou tam narážky na naši současnou politiku. Migranti (z jednoho světa do druhého) ano, či ne? A hlavní hrdina se zamiluje do holky z paralelního světa. Jako většina Urbanových hrdinů-vypravěčů tenhle antikvář, jak vidí ženskou, tak by ji hned slíknul…“
„Tak to číst nebudu,“ rozhodla se Mařenka znechuceně.
„Urban má originální a vtipnou erotickou fantazii, ale ani ta tuhle knížku nezachrání. A já si myslím, že když to psal, tak už toho měl trochu po krk, například jsem tam narazila na takovej popisnej vtip – hrdina vypráví, jaké mu u bazénu nabízejí plavky, to si poslechni: ,Změřila si mě pohledem a nabídla jedny střední velikosti, co vypadaly spíš jako trenýrky, a jedny sportovní, ovšem ve velikosti L, menší nemá. Vzal jsem si ty černé. Paní za mnou ještě zavolala, že pokud si je budu pak chtít nechat, stojí pět stovek.ʻ “
„A který z těch plavek to byly?“ chtěla vědět Mařenka. – „To už může bejt každýmu jedno.“ – „No, a co tam teda napíšeš?“ – „Mařenko, je to dobrej autor, ale přečti si od něj něco jinýho.“
Miloš Urban
Urbo Kune
Vydalo Argo, Praha 2015,
372 stran.