LITERÁRNÍ BAŠTA

Už svojí první sbírkou Rozevírání vstoupil Adam Borzič do literatury s rozpoznatelným rukopisem, který je možné identifikovat i v jeho dalších knihách Počasí v Evropě a Orfické linie. Jenže ve vztahu k autorovým sbírkám i jeho poetice se nutně vracíme k vazbám na zmíněný manifest. Vždyť právě ten přiznává snahu o radikální řešení. Je to vyznání bezmoci, kdy se zdá, že je třeba poezii nově pojmenovat, vytrhnout ji z mlčenlivého ghetta a vrátit do prostoru. Tká se přadénko požadavků a hněvu, síly i hravosti, splétá se horečnatě; snad autoři nabyli dojmu, že přišla nová doba a s ní vyzrála nová východiska, přitom se však zapomnělo, že poezie se rodí ze síly nazřít slova, z neukončeného boje o jejich vztahy a obraznost.

A tak se zdá, že jsme se ocitli v mezní situaci, na kterou nelze odpovědět pouze tvorbou. Snad odtud pramení Borzičova otázka: „Jestli vůbec psát?“ Možná je skutečně nutné ji nově aktualizovat, opětovně ji přivolat, jenže autorovy odpovědi v básni Orfické gesto: Esej jsou postavené na efektním kličkování a schopnosti mlžit. Dostáváme se k největšímu úskalí Borzičovy poslední sbírky – mnohé verše si přivolávají na pomoc filozofy i historické postavy, v názvu je zastřešuje obrovský mýtus, ale končí v burácivé kontextové a intelektuální polyfonii, která děsí vyprázdněností.

Zástupy za mnou

V Borzičových sbírkách se navrací a roste angažovanost, zájem o svět vezdejší: „V Ankaře a Istanbulu hoří ulice / V Německu blokády bank / U nás velká voda / A romská paterčata / doprovázená na svět nenávistí / virtuálními chůvami prokletá už v porodnici.“ V mnohém jde však Borzič ještě o kus dál – citacemi (zazní například i citát z facebookového profilu a provždy potvrdí, že do poezie nepatří) a parafrázemi a oslovením a jmenováním konkrétních postav, o něž opírá svůj pocit zmaru, se skutečně posouvá časem. Nehovoříme už o angažovanosti ve vztahu pouze k teď a tady, Borzič vtahuje mnohé kontexty, putuje napříč dějinami a snaží se je tematizovat. V každé básni se tak otevírá neuvěřitelně široký prostor, rozšířený ještě o narážky na literaturu, filozofii i film, a tak básníkova obraznost ztrácí na ostrosti, rozplývá se v mnohoznačnosti. Borzič konfrontuje čtenáře se složitou strukturou vztahů a vazeb. Ačkoli není mnohdy jasné, proč byl osloven a přivolán právě daný autor.

Právě šíře záběru se proměňuje v jediný možný střípek, kterým se Borzič vztahuje k Orfeovi, neboť sestupování do krajiny stínů je možné chápat i jako návrat v čase, nekonečné putování, v němž se zobrazí lidský rod ve své velikosti i tragičnosti, čemuž odpovídá i vypjatý tón. Mýtus se sice objevuje už v samotném názvu sbírky Orfické linie, ale v jednotlivých textech jeho tematiku nenaplní a neaktualizuje. Ačkoli pro poezii neexistuje větší mýtus než Orfeův. Rozprostírá se nejen v síle hlasu, ale i ve vyprávění, vzpomenutí vztahu silnějšího než smrt. Dokud bude v patrnosti Orfeův příběh, bude živá i poezie, neboť právě ona vedená lidským hlasem přezpívala největší hrozbu, zpřetrhala danost. Jen ten jediný hlas stvrdil, kolik je možné vložit do slov naděje i lásky, i kdyby pak člověk splácel životem.

Proto Orfea nově přivolává R. M. Rilke, W. H. Auden, Czesław Miłosz i Vladimír Holan – konečný výčet by byl nevypsatelný. Vrátit se k Orfeovi znamená vést v patrnosti, vzpomínat a věřit ve slova, vztáhnout se k člověku zpříma. Proto přivolání jeho mýtu nese víc než malý díl odvahy a troufalosti. V něm se zobrazuje potvrzení, že poezie ještě promlouvá, že ji svět neušlapal, ačkoli bude vždy básníka svírat tolik pochyb, bolesti i strachu. Borzič si propůjčil Orfeovo jméno, snad aby se mohl vracet do minulosti, snad aby mohl škádlit i ostatní vyzyvatele mýtu, ale oproti nim selhal. Vždyť tradice existuje ve vztazích a souvztažnostech, živí ji paměť. Pokud se k jedné z jejích linií chce autor vztáhnout, musí ji jasně artikulovat a pojmenovat, pouhá nahodilost nestačí, propůjčení si veliké konstanty ještě nepotvrzuje její naplnění.

Asociativnost a hra odpovídají rozpadu a ztrátě vazeb, napovídají obrazu dnešní doby, Borzič tím poukazuje na důsledek, kterému však chybí jasné opozitum; respektive se vytrácí v mnohoznačnosti a kontextové šíři. Odpovědět na rychlost a rezignaci na hodnoty fragmentem, jenž nachází u Borziče zpodobnění v grafickém znázornění veršů, rozdrobením básní do částí, žánrovým rozrůzněním (nejen v názvech jednotlivých básní, ale i ve zpracování samotných textů) je sice efektní, ale rozpačité. Obávám se, že na otázky týkající se historie, slova, psaní, postavení člověka ve světě musí zaznít hlas vpravdě orfeovský, takový, který přinutí i to v člověku již usmrcené znovu naslouchat. V tom je jistě Borzičův pokus veliký, i když nenaplněný. Neboť jen vyprávění a příběh se složí v epitaf dějin, fragmentárnost a roztříštěnost výpovědi nedostačuje. Vztah mýtu a současnosti musí být jasnozřivý, nemůže se ztenčit na neviditelné pozadí. Nově aktualizovaný mýtus každodennost doplňuje a významově zabarvuje. Jenže v Orfických liniích se nepřestaneme ptát, jak se texty naplňují v rovině antické báje. Jestliže musel Orfeus, když sestupoval do podsvětí, procházet napříč historií, musel čelit paměti lidského rodu, snad přece proto by měl v odpovědi na jeho příběh zaznít hlas, jenž udrží v paměti i další člověk, obávám se, že k tomu nestačí obratné kličkování mezi aluzemi. Vždyť neuspořádané přejímání připomíná spíš bezradnost. Jakkoli by se tento pocit mohl přibližovat k popisu dnešní reality, jen samo zachycení zoufalství nestačí, výčet obskurností každodennosti nepřináší ani útěchu, ani odpověď.

Preciznost výstavby

Určitě se Borzičovi nedá upřít obraznost, určitá schopnost vystavět ze slov vidění; mnohdy děsivé a plné strachu: „Museli jsme sáhnout do žároviště. Holou rukou máchnout, aby pohřební prach začal vířit, ve spirálách stoupat k nebesům.“ V těchto momentech jsou texty nejpůsobivější. Ostatně zrak, zrakové vjemy se akcentují často. Expresivita se mísí se snovými výjevy apokalyptického rázu, se vzpomínkami a myšlenkami, z nichž vyrůstá mluvčí, jenž zachycuje pohyby napříč minulostí i přítomností. Bohužel však tyto momenty mnohdy končí gnómickými a frázovitými větami a verši: „Duchovní bitva je stejně surová jako válka,“ nebo: „Protože počátku předchází konec. A konec je vždy počátkem.“ Jakkoli by mohly ilustrovat dnešní barbarizaci slovního projevu, neslučují se s energičností asociací, zadrhávají rytmus. Ačkoli Borzič pracuje s bohatým arzenálem básnických prostředků a využívá zvukového potenciálu jazyka, kontrast zobrazující se v gnómách a axiomech má nakonec rušivý charakter. Četnost frází tak ilustruje jen svoji vlastní vyprázdněnost.

Časté oslovení a řečnické otázky i obraznost staví monumentální verš, evokují patetický tón, což podtrhuje roli mluvčího – vizionáře. Když se však autorovy texty zjemní, klesnou z těžkotonážního prostoru, ve kterém hlomozí velké dějiny, najednou promlouvají, odpadají jakákoli nařčení z obratné ekvilibristiky a estétství: „Ale já vytrvám / Protože tahle slova nejsou oddělená od mého těla / Vždyť píšu rukou / Tou stejnou rukou / Kterou den co den podávám / Druhým.“ Intimita je skutečnější než veškerý zápas s historií. Tady se zobrazuje obnažený boj člověka se slovem i s tvorbou. Jenže oproti tomu se hrozivě zrcadlí texty: „Pane Tadeuszi, / … / Vás oslovím přímo, / protože za a) jste čerstvý nebožtík / a určitě tu poletujete někde poblíž / a za b) s Vámi je to vždy osobní…“ Až se plíživě vrací otázka, jestli se v této podobě poezie neproměňuje v pouhou karikaturu…

Borzič ve své sbírce sleduje body manifestu básnického okruhu Fantasía: že smysl poezie lze vytvářet hrou, ačkoli ona sama není jejím smyslem, že poezie není anestetikem, že poezie může být angažovaná, že ji utváří „nový patos“, že básník není jen pouhé médium, ale naopak se pohybuje v domácím i světovém literárním kontextu… a snad může naplnit všechny tyto požadavky tvorbou. A je jasné, že má Borzič potřebu se ve svých sbírkách k uvedeným bodům vracet, ale zdá se, že se v efektivitě a požadavcích zapomnělo, že poezie má stát k člověku blízko, že ji jen nastavená pravidla neudrží. Její síla pramení z doslovnosti. Jakékoli škatulkování směřuje do záhuby, je příznakem konce. Hrozím se prorokovat, ale obávám se, že v této podobě se poezie bude jenom krčit ve stínu přivolávaných autorů.