LITERÁRNÍ BAŠTA

„Hm,“ zabručel Stein neurčitě. „Mluvte, co jste vydoloval z těch svých kumpánů od džbánu.“

„Seznámil jsem se s jistým měšťanem, který o sobě tvrdil, že je potomkem prastarého šlechtického rodu, jenže jejich majetky poškodily husitské války a od té doby chátraly, dokud je neodkoupila Plzeň…“

„Hodně okolních rodů postihl podobný osud. Možná toho muže znám. Pamatujete si jeho jméno?“

„Pravda je taková, že na ně do smrti nezapomenu,“ Barbarič zaváhal a odkašlal si do pěsti. „Ten hrdý potomek kdysi význačných vladyků se jmenuje… tedy…“

„Už to vysypte,“ pobídl ho Stein.

„Fridolín Kokot z Kokotska.“

Stein nehnul ani brvou, díval se na Barbariče stejně chladně jako předtím. I Jaroš jen mírně pozvedl obočí. Notář si přitiskl dlaň k ústům, aby zakryl, jak mu škube koutky – bylo vrcholně nevhodné dát průchod veselí v domě oděném do ponurých barev zármutku.

„Takže?“ vyzval ho Stein. „Co jste se tedy od něj dozvěděl?“

Barbaričovi snahou nevyprsknout vyhrkly slzy a trochu se mu zamlžily brýle. Rychle sáhl po číši s vínem a zhluboka se napil. Podařilo se mu ovládnout.

„Já jen… Asi chápete, kolik mě to stálo sebeovládání, když se mi představil,“ dostal ze sebe.

„Nechápu, co vás tak pobavilo,“ bručel Stein podrážděně. „Rod Kokotů z Kokotska je v těchto končinách dobře znám. I jejich potíže, poté co jim husitská chátra vypálila dvorec i s blízkou vesnicí. Před bídou je zachránil prodej pozemků a nedalekého Kokotského lesa městu Plzeň. Před nějakou dobou tam z rozhodnutí radnice byly založeny Kokotské rybníky. Řeknete nám konečně, co jste se od něj dozvěděl?“

Barbaričova tvář získala téměř karmínový odstín. Zdálo se, že jeho hlava každou chvíli praskne a rozletí se na tisíc kousků.

„Tak dost!“ plácl Stein dlaní do hrany stolu. „Bojoval jsem v Uhrách, takže dobře vím, co to slovo označuje v hatmatilce tamních nevolníků. Tady je to však běžný výraz pro kohouta, nic zvláštního.“

„Takže,“ soukal ze sebe Barbarič, „v Plzni a okolních oblastech vás každé ráno budí kokoti?“

(rh)